FEJETON: Co je to za stroje?

V den stávky ve školách objevili moji vnoučci při hře v knihovně zde odložené zajímavé staré stroje, z nichž nejstarší pamatuje určitě dobrých devět desetiletí, ne-li víc! „Co je to za stroje?“, udiveně vytahovali na stoly pamětníky mých literárních počátků. Mašinky, až na čestné výjimky dnes již nefunkční, děti zaujaly a hned se daly do hry na „kanceláře“. Nejmladší vnouček, žák první třídy, nadšen mladším mechanickým strojem, na kterém po výměně černé pásky mohl ukázat své znalosti prvních písmen a slov, se hned se zarputilostí sobě vlastní zabral do klepání do kláves a sledování tajemného mechanismu tvorby liter. Na bílém papíře jej zdravila řada vytištěných písmen beze slov.

Jeho starší sestřička Táňa se shlédla v šedém stařičkém hranatém notebooku, který však jako první zahlédl její starší bratránek a vzal si ho k sobě.  Došlo k nedorozumění, ale mezi archivním harampádím se naštěstí našel ještě jeden podobný přístroj! Tánička měla radost. Její slzičky uschly, očka opět zářila radostí a dívenka se znova zapojila do dětské zábavy a hry na práci v „kanceláři“.

Její starší sestřenka, žákyně čtvrté třídy, neodolala ladným tvarům elektrického psacího stroje. Rychle zvládla jeho základní ovládání a po chvíli na něm s radostí nad výsledkem sepsala malými písmeny – bez čárek a háčků, které byly opraveny – první svůj nedlouhý fejeton. V něm stálo, co se právě stalo: „Berťa s Táňou byli velicí kamarádi, ale jednoho dne, kdy jí dal Berťa počítač, ale potom ho chtěl zpátky a vytrhl ji ho z ruky, tak Táňa šla brečet do jiného pokoje. Potom, ale došel děda a začal ji utěšovat a po chvíli konečně našel Táni skoro stejný druhý počítač. Z toho byla Táňa velice šťastná a víte proč? Protože dostala hračku, kterou si moc přála a hned se s námi i s Berťou smála a hrála.“ 

Nejstarší vnuk usoudil, že i jeho dva staré notebooky první a druhé generace, by mohly ještě fungovat. Staré stroje ho však zklamaly, ale chlapec při své hře nadšeně střídavě jakoby psal na bakelitových krabicích s obrazovkou, řídil dětskou „kancelář“ a tvořil imaginární zprávu o složitosti dětského světa…

Nakonec se všechny děti sešly u nejstaršího psacího stroje a ten společně obdivovaly. „Vnoučci, povídám, tento mechanický stařeček dlouhá léta sloužil vašemu pradědovi. Je určitě starší než já a má přes devadesát roků!“ Na první pohled zajímavého technického staříka děti hladily očima i svými prstíky a opatrně, jeden po druhém, zkoušely, zda ještě funguje! Stroj po létech rád přijal na svůj válec čistý papír a na příkaz tiskl v zástupu jedno vybrané písmenko za druhým. A tu, na konci řádku se ozval a děti zdravil jemným cinknutím! Ty s nadšením zatleskaly! Nejmladší posunul kovovou páčkou papír a všechny mohly zase psát druhý řádek od kraje. Jejich radost ze hry a starých, jim naprosto neznámých kancelářských pomocníků, neměla konce! Tuším, že jejich „kancelář“ stávkovat nebude…!

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.