Venku je předčasně zimní nepřízeň, severák honící sníh, a tak jsem se v tichu a teple dal do psaní. Zimní doba mně připomněla, že je čas domácích zabíjaček, když tu se mně přímo za zády ozvalo hlučné BAFFF! To nejmenší vnouček se jako duch tiše plížil z chodby pokojem až ke mně a vybafl! Zabrán do psaní jsem ho vůbec neslyšel! Lekl jsem se pořádně! A to lekavý nejsem vůbec. „Dědo, co píšeš?“, vrhl se mně kolem krku. „Ale o domácí zabíjačce. Víš, dříve se choval v každé rodině po celý rok pašík. Dnes už ne, ale půlka vepře se dá koupit a zabíjačkové vůně opět plní dům“, povídám.
S průběhem domácích porážek vepříků je spojena celá řada zábavných historek. Ti, kterým se přihodily, na ně rádi vzpomínají při posezení s domácími i sousedy. Po celodenní práci k tomu byla při zabíjačce příležitost s přicházejícím podvečerem. Sádlo se škvařilo nad přiměřeným ohněm ve velkém kotli a řezník s chlapy seděl kolem stolu, který nabízel v mísách právě vyrobené a stále ještě teplé dobroty. Z plechových hrníčků lahodně voněla osvěžující teplá káva, k chuti přišly buchty i štamprlka domácí slivovičky z nedávné úrody. U bohatého stolu byla spokojenost a držela se dobrá nálada.
Zkušený řezník vyprávěl: „V rodině s větším počtem sourozenců, vzpomínali tito při karmíně na rodiče. Starší ze dvou dcer v obležení svých devíti bratrů a jejich rodin řekla: My starší jsme věděli, že když náš tatíček lézl s maminkú na húru pro seno a vytáhli za sebú žebř, tož, to nás bylo brzo o jedného víc!“ Jiný si společnost dobírá: „Víte, statistiky uváďajú, že každý třetí z lidí je ve vztahu nevěrný? Co ty na to?“, obrací se na – u kotliny se sádlem s kopistí bojujícího – mladšího strýca, o němž se mnohé mezi lidmi povídá! „Já? Nic! Enom by bylo dobré zjistit, jestli je to moje frajérka nebo manželka!“, dí s lišáckým úsměvem zkušený i životem zkoušený borec. Jeho soused, často káraný svojí ženou, přidal: „A víš, proč nám naše ženy stále nadávajú i za nejmenší prohřešek?“ „No, to nevím!“, říká sousedka a přidává: „Asi majú důvod!“ „Ale kdeže! Je to proto, že máte obrácený oběh krve!“, rozumuje smějící se muž. Veselí vrcholí! Na přilepšenou přiletěl i dříve velmi oblíbený vtip: „Juro! Rusi sú na Měsíci!, volá s ozvěnou z jedného kopca na druhý bača! A fšecí? Odpovídá mu z dálky Jura!“
Zábava po celodenní práci pokračovala ještě drahnou chvíli. Mezitím však bylo sádlo vyškvařeno a vybráno do připravených fasek. Na stole zavoněly čerstvé oškvarky, pobídka to k novému soustu…
Karmína pokračovala do pozdního večera. Že jste toto slovo nikdy neslyšeli? Možná vám něco napoví aldamáš. Také ne? Tak vězte, že: „Aldamáš byla hostina pořádaná k ukončení sousedské výpomoci, například po společném draní peří nebo spřádání lnu.“ „A karmína?“, vyzvídá vnouček. „Chlapče, to bývala bohatá večeře pořádaná pro domácí a členy širší rodiny u příležitosti domácí zabíjačky!“, dím.
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Autor: František Synek Foto: archiv autora
Neslyšel jsem výraz “karmína” na Slovácku. Ve Slezsku ano, ba aj na Slovensku – i když mám tak nějak v paměti, že “zabíjačka”, “zakáľačka”) je samotný proces a nanejvýš rychlé jídlo, zatímco “svinský kar” nebo “karmína” pak až následující slavnostní hostina.
Ale třeba se mýlím.