O moravské minulosti, přítomnosti i možné budoucnosti

V rámci XIV. ročníku významného setkání příznivců Moravy s názvem Den za Moravu, které se konalo 14. září v Brně, zaznělo v kostele sv. Tomáše na Moravském náměstí několik zamyšlení. Jedním z nich byla úvaha o moravské minulosti, přítomnosti i možné budoucnosti z úst zástupkyně místních samospráv na Moravě, kterou byla starostka Dražůvek Klára Čudrnáková.

Dámy a pánové, milí Moravané, vážení hosté,

dostalo se mi té cti, pozdravit Vás dnes jako jeden z představitelů místní samosprávy, promluvit k Vám jako starostka jedné z moravských obcí.

Když jste o něco takového požádáni, v první chvíli Vás obvykle zachvátí panika: ale co já tam mám říct? Jak mluvit o dnešní Moravě a Moravanech, když si pod těmito názvy mnoho lidí vybaví klišé, podpořené televizním zpracováním? Taková ta představa, že pravý Moravan se brzy ráno obleče do pracovního kroje, posnídá pohárek slivovice se špekem, celý den střídavě popíjí ve sklepě a klábosí s podobně oděnými bodrými postavami, načež den ukončí v hospodě, kde mu dělá společnost cimbálová muzika a juchající krojovaná mládež… A pak se, po nějakém tom humorném nedorozumění z přemíry vínka a moravské živé vody, dopotácí domů, padne do pruhovaných peřin a ráno to celé začíná znovu… ale takhle to přece není, respektive to nikdy takto idylické ani nebylo.

Ale jak to tedy je, co je vlastně dnešní Morava?

Je to rozšafná Haná, drsné Valašsko, zádumčivá Vysočina, temperamentní Slovácko? Jsou to úrodné roviny, které v dálce ukončují stráně Karpat, Chřibů či silueta Pálavy? Jsou to řeky, jezera, lesní údolí s pravěkými jeskyněmi, jsou to pozůstatky strážních hradů na zemské hranici či starých obchodních stezkách, jsou to siluety honosných šlechtických sídel, jsou to katedrály, kostely, kapličky či Boží muka rozesetá jako zrnka víry po celé zemi?

Ano, dá se říct, že toto všechno je Morava… ale, hlavně, Morava je hřejivý pocit u srdce, který při vyslovení toho jména pocítí každý, kdo ji má rád. Je v něm obsažené všechno – vědomí , že na místě, kde žijeme, kdysi pulsovala mocná říše. Vědomí, že naše země byla na samém počátku státnosti v Evropě. Jména tehdejších vládců Velké Moravy – Mojmír, Rostislav, Svatopluk – to jsou synonyma pro naši – i slovenskou, naši společnou – hrdost. Nedělejme si iluze, nebyly to žádné mýtické bytosti, ale vládcové své doby, ke které patřily i věci nehezké – zápas o vládu, zrada, intriky. Nemáme zapotřebí vymýšlet si mýty a legendy, kterými bychom svoji minulost potřebovali idealizovat, tak to prostě tenkrát chodilo a ani později v dějinách se nic nezměnilo. Ale tito panovníci mají nehynoucí zásluhu na zrodu novodobé slovanské kultury. Ano, myslím tím pozvání učenců ze Soluně, otců Konstantina, alias Cyrila a Metoděje. Dodnes vyslovujeme jejich jména s největší úctou. To, co pro naši zemi bratři ze Soluně udělali, byť my sami jsme o jejich dílo vlivem následných událostí přišli, to byla jedna z nejúžasnějších věcí – písmo, které vytvořili, překlady liturgických textů, bohoslužby ve slovanském jazyce – to bylo dílo obrovské a nejen na tehdejší dobu. Oni sami za svoji slovanskou misi těžce zaplatili – slovanská liturgie ani duchovní správa našich zemí arcibiskupem Metodějem nebyla přijímána zdaleka všemi s nadšením. Už tehdy se v naší zemi odehrával zápas o vliv mezi východem a západem, mezi křesťanstvím římským a byzantským. Zápas neznající slitování, na který oba bratři a následně i jejich žáci doplatili – ale kdo dnes zná jména jejich nepřátel? Ti skončili po právu v zapomnění, kdežto bratři ze Soluně jsou dnes svatými spolupatrony Evropy. Čas si význam událostí vždy přebere sám…

Dodnes nevíme, co vlastně zánik Velkomoravské říše zavinilo. Ale není to tak důležité, protože Morava, země Morava, přežila. Střídali se vládcové, střídali se přátelé a nepřátelé, země vzkvétala prací i umdlévala pod nájezdy vojsk a kořistníků. A všechno přežila… ani jméno při tom nikdy nezměnila. Staré listiny, kroniky a matriky neznají jiné pojmenování, vždy a za všech okolností dodržují striktní zemské postavení Moravy. Ať už jsme byli součástí Svaté říše římské, Zemí koruny české, Habsburské říše či dokonce německého Protektorátu. Okolnosti se změnily až po roce 1948, kdy se těžko dalo vystupovat proti tuhé centralizaci nové moci, ale, bohužel, ani po roce 1989.

A tady se objevuje otázka, kdo je to dnešní Moravan…

Dnešní Moravan je člověk moderní doby, který si v sobě ale zachovává jistý, řekněme, paměťový gen, předávaný z generace na generaci. Díky tomuto genu s hrdostí sobě vlastní zachovává dědictví svých předků. Ctí jejich zvyky, víru, jejich práci, písně, oděv. Dělá to ve větší míře, než je obvyklé jinde, ale je mu to vrozené. Udělat z Moravy skanzen by však bylo špatně, protože jen to, co je schopno se dál vyvíjet, má šanci na přežití… a přesně to se nyní děje. Začínáme si znovu, po krátkém okouzlení tzv. Velkým světem vážit toho, co je svébytně naše a najednou vidíme, že ten velký svět je pro změnu okouzlený Moravou. Kdo byl například před měsícem na Slováckém roku v Kyjově, nemůže o tom ani v největším pochybovat. Každý týden, každý víkend navštěvují a obdivují Moravu tisíce cizinců…

Dnešní sebevědomý Moravan však také ví, že minulost je sice velmi důležitá, ale budoucnost je ještě důležitější. Proto Moravané nechtějí neustále zbytečně vzpomínat na staré křivdy, které se naší zemi staly. To k ničemu nevede, jen ke špatné náladě. A tu oni nemají rádi… chtějí si z minulosti nechat to dobré, ze špatného se poučit a jít dál… vždyť svět se pořád vyvíjí a nic není navěky. Ani to, co se nám nelíbí. My na Moravě víme, že bez vlastní práce a úsilí není nikdy nic a že pokud chceme do rodných listů svých dětí v budoucnu vyplňovat kolonky: země narození – Morava, stát – Česká republika, je to jen v našich rukou. Nikdo jiný to za nás neudělá…

Děkuji Vám za pozornost a přeji krásný slavnostní den.

Klára Čudrnáková, starostka obce Dražůvky, 14. září 2019

Foto: Moravská národní obec, pixabay.com, flickr.com