Zajímavé „životní“ příběhy mohou mít i věci neživé. Co by vyprávěl starý hudební nástroj, třeba varhany, léta shlížející z kůru na věřící? Návštěva farního kostela v malé vsi na Kyjovsku pro mne znamenala překvapení. V chrámové síni jsem zjistil, že stařičké varhany, umístěné v tamním chrámu Páně, mají přes 140 let a nejen to! Původně byly postaveny pro farní kostel v mém rodišti…
Od oltáře jsem dlouho pozoroval starožitný nástroj. Usadil jsem se v přední lavici a unešený neobvyklou chvílí jsem se zaposlouchal do lahodného zvuku starého nástroje. Uvědomil jsem si, že jej poslouchali, neděli co neděli, mí rodiče i dvě generace prarodičů. Byla to zvláštní chvíle, přenášející osobní odkaz přes léta. Hudební řečí varhanní stroj vyprávěl svůj příběh a já, udiven, tiše naslouchal.
„Byl jsem vyroben varhanářem Josefem Haukem, původem z Krásné Loučky v Dolním Slezsku, který žil a pracoval v druhé polovině 19. věku ve své dílně v tehdejším Uherském Hradišti a v závěru svého života úzce spolupracoval s dalším mistrem varhanářem Matějem Strmiskou. Náš zhotovitel byl znám jednoduchými, ale perfektně fungujícími a zvukově mimořádně krásnými nástroji. Naši hudební bratři dodnes znějí v mnoha moravských kostelích, hlavně na Slovácku, nezřídka na Brněnsku a Hustopečsku. Třeba v evangelickém kostele v Nosislavi u Hustopečí, kde je náš největší příbuzný.
Poprvé jsem se s radostí rozezvučil pro věřící v roce 1881 a celá léta jsem dobře sloužil. Přežil jsem kontribuce během První světové války, kdy válečné vřavě padly za oběť moje nejlepší cínové píšťaly. Díky obětavosti farníků jsem byl opět plně funkční osm let po ustavení Československa a s farníky vítal nové časy v mladé republice. Netrvaly však dlouho a můj domov na návrší nad vsí opět zakusil hořkost válečných let. Naštěstí pro mne z věže kostela farníci na rozkaz vydali jen zvony!!!
I pak mně bylo v prvním domově milo, ale od těch válečných časů za dvakrát devět let jsem byl vyslán do mého současného sídla. Zde mně noví farníci poskytli dvě generální opravy, doslova mé životní operace, při nichž byla kompletně vyměněna moje hrací a rejstříková traktura, mnohé dřevěné díly. Stále však mám osm rejstříků řízených pomocí táhel. Malebné tóny tvoří vzduch v dřevěných, zinkových nebo cínových píšťalách. Ty jsou umístěny nad komorami, z nichž do píšťal proudí vzduch. Až do roku 1935 jej do měchu vháněl šlapáním pomocník varhaníka, kterému se říkalo kalkant.“
Něžná duchovní hudba dozněla. Chrámovou lodí se šířily poslední tóny. Pomalu se snášely k zemi a já se radoval z nového poznání. Už vím, že bohatý, dlouhý a krásný život mohou žít nejen lidé. Mají jej i mnohé věci, okrášlující naši životní pouť. Odházel jsem z nevelkého chrámu Páně příjemně naladěn, duchovně hudbou osvěžen. Loučil jsem se s letitým varhanním strojem, který tolik prožil i pamatoval…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář