Petr Pithart: Propásli jsme příležitost vrátit se k normálnímu řešení. Morava je oběť pragocentrismu

Na neděli 17. listopadu 2019 připadá třicáté výročí událostí, které vedly k pádu vlády jedné strany. Komunistický režim se zhroutil, nastala doba polistopadová. Takzvaná „Sametová revoluce“, jak jsou někdy převratné události konce roku 1989 nazývány, nastolila nové podmínky – euforické první svobodné volby i těžkou ekonomickou transformaci; velké naděje i velká zklamání. A jak je na tom Morava po těchto třech dekádách? Kam dospěla, je vyhovující její současné postavení a jaká je její budoucnost? Ptali jsme se moravských osobností i odpovědných politiků. Na naše otázky odpovídal Petr Pithart. Celý rozhovor jsme publikovali ve zvláštním článku.

“Já jsem se narodil na Kladně. Žil jsem tam do čtyř let, ale museli jsme utéct na venkov, protože táta byl v koncentráku. Já k tomu městu nemám vůbec žádný vztah. Mám vztah k Luhačovicům, odkud je moje máma a kde jsem trávil prázdniny ještě před školou a pak i po škole. Byl jsem tam mnohokrát po Listopadu, často i oficiálně. Otvíral jsem tam některé lázeňské rekonstrukce. I v lázních jsem byl několikrát jako pacient. Miluju to tam. Kdybych měl říct odkud jsem, tak řeknu sice z Kladna, úředně to je pravda, ale pocitově ne. Jako doma se cítím na Moravě, byť jsem tam nestrávil dohromady příliš dlouhou dobu” vysvětluje svůj vztah k Moravě Petr Pithart, první premiér České republiky (v rámci federace) a bývalý předseda Senátu.

Tématu Moravy a jejího postavení se často věnoval ve svých knihách. V době převratných událostí roku 1989 byl přesvědčen, že dojde k obnovení zemského zřízení. “Když přišel Listopad a já jsem se náhle přes noc stal předsedou vlády, tak jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že se vrátíme k tomu jedinému, osvědčenému způsobu uspořádání státu v podobě zemského zřízení – že obnovíme země s tisíciletou historickou legitimitou. Před třiceti lety jsme propásli velkou příležitost vrátit se k normálnímu, středoevropskému řešení. “Nechybělo mnoho,” vzpomíná.

Morava je oběť rozpadu Československa a centralismu

“Česká vláda zrušila v dubnu 1990 kraje. Věděli jsme, že musíme místo toho postavit něco jiného, protože mezi obcí a republikou nebylo nic. Vůbec jsem netušil, že to bude trvat až do roku 1998. Nakonec jsme se dohrabali k tomuto krajskému zřízení, které je snad ještě horší, než to z roku 1960. My jsme tehdy byli jako česká vláda zajedno, že se vracíme k zemskému zřízení zrušenému 1. ledna 1949,” hodnotí Pithart vývoj jednání o územně-správním členění České republiky.

“Dostali jsme se k tomu až v březnu 1992. A to už opravdu byl ve vzduchu cítit možný rozpad státu, který jsem si já bytostně nepřál a dělal jsem, co jsem mohl, abych mu zabránil. Tenkrát – a to snad ani nikdo oficiálně neřekl, protože to bylo opravdu stupidní – se začalo říkat, že by to bylo riskantní. Slováci se trhají, my zavedeme zemské zřízení a trhne se i Morava – a my Češi tu zůstaneme sami pro sebe. Já jsem věděl, že je to nesmyl, že takové tendence nikdy ani v dějinách nebyly. To byl ten důvod, proč se vůbec otázka zemského zřízení neprojednala, ačkoli to bylo reálně připraveno. Prostě to nezařadili na program,“ vysvětluje proč nedošlo k vyřešení otázky územně-správního členění na začátku devadesátých let.

K obnově zemského zřízení nakonec nedošlo. „Ústava České republiky z roku 1992 měla ještě v původním znění uvedeno ‚Vyššími územními samosprávnými celky jsou země nebo kraje‘. To znamená, že se s variantou zemí ještě stále počítalo. Zemanova vláda, po rozhodnutí o zavedení krajů na konci roku 1997, to potom vůbec nevzala v potaz jako reálnou možnost. Český centralismus, pragocentralismus se dostal do sedla. Tu otázku tehdy už ani nikdo pořádně nevznesl,” připomíná Pithart.

Počáteční úspěch moravského hnutí nebyl tak překvapivý

V prvních svobodných volbách přišel zdánlivě překvapivý úspěch Hnutí za samosprávnou demokracii (HSD-SMS), které požadovalo obnovení zemské samosprávy pro Moravu Slezsko. Petr Pithart k tomu připojuje svou vzpomínku. “Kandidoval jsem za území bývalého Jihomoravského kraje, sám jsem si to tak vybral. Byl to tehdy zdánlivě nečekaný úspěch moravského hnutí. Já jsem tam vedl kampaň a vím, že ta moravská otázka byla pro mnohé lidi klíčová.”

“Ale pro Čechy a natvrdlé Pražáky to prostě bylo mimo. My jsme se stejně chovali i ke Slovákům. Pragocentrismus, to je prostě neštěstí této země. Výsledkem je, že jsme přibouchli všechny dveře a dnes pomáháme rozpadu Evropské unie s Maďary a Poláky. Říkám tomu ‚pýcha osamělosti‘,“ dodává vzápětí.

Moravské poslance na druhou stranu kritizuje za přílišný radikalismus. “V ČNR mělo moravské hnutí 23 poslanců. Ona s nimi nebyla moc řeč. V době, kdy vláda prosazovala zemské zřízení, pracovala na tom a nakonec měla hotovo a odevzdala to předsednictvu, oni tam občas dělali manifestace, přímo virvály. Předsednictvo si odložení projednávání zdůvodnilo i tímto zbytečným radikalismem moravských poslanců.”

Současný systém krajů je výsledkem licitace

Hovoří také o tom, jak se konkrétně utvářel současný systém krajů „Tenkrát na konci devadesátých let se vědělo, že už se musí k něčemu dospět. Chyběla nám stále vyšší územní samospráva, byli jsme anomálie. Politici tehdy nebyli schopni přijít s jednoznačným návrhem. Pořád se licitovalo, zda krajů bude 6, 8, 12… sněmovna ráno nevěděla, kolik těch krajů bude. Tak to různě zkoušeli. Říkali si, že budou tak dlouho zvyšovat počet krajů, až se dosáhne ústavní většiny. Kšeftovalo se s příslušností obcí k budoucím krajům. Prosadili se takové nesmyslné malé kraje jako ten Karlovarský. To je něco tak strašného! Rozhodovalo se o všedním dnu miliónů lidí. Ta otázka, jak bude vypadat státní správa a samospráva, byla přitom důležitější než všelijaké jiné,” komentuje Petr Pithart jednání o vyšších územních samosprávných celcích.

“A ještě se hlasovalo o tom, jestli to bude model smíšený nebo oddělený. Vláda nevěděla, co chce. Tak si poslanci řekli o sloučený model, což je podle mého názoru jedna z hromady polistopadových chyb, která začíná nedodržením slibu o obnovení zemí. Připomínám, že jak federální shromáždění, tak Česká národní rada přijala slavnostní usnesení, že se samozřejmě vracíme k zemskému zřízení. Tím to začalo a skončilo spečením státní správy a samosprávy,” doplňuje kriticky.

Zavedených 14 krajů bylo tak malých, že se musely spojovat, aby vyhovovaly evropským standardům. “Druhý den telefonovali z Bruselu a říkali ‚co to tam děláte? Vždyť vy nedostanete ani korunu! My takové jednotky pod milion obyvatel nemáme. My to na té mapě ani pod lupou nevidíme.‘ Tak se kvůli NUTS musely zřídit spojené kraje a vznikly další umělé celky, akorát příhodné, aby se rozkradly evropské peníze. Což se reálně dělo, třeba v rámci Severozápadu,” vzpomíná Petr Pithart.

Pragocentrismus poškozuje i Čechy, nejen Moravu

O problému uvažuje v širších souvislostech. “Ten malér pragocentrismu se netýká jenom Moravy, vlastně se týká i Čech. Čechy jsou jiné, nikdy se nečlenily do výrazných regionů, snad je to dáno horopisem. Jsou prostě spádové do Prahy. V Evropě snad nenajdete hlavní město, které by se za celou dobu existence státního útvaru nepohnulo. Jedině Praha. Je to možná určité fatum. Nebo spíš zaslepenost.”

“Já jsem pro všechny možné decentralizace. To je přímo můj politický pud. Myslím si, že je to zdravé. Proto mě to tak mrzí. Nejenom proto, že jsem s Moravou tak cítil – také jsem za ni kandidoval. Češi snad vůbec netuší, že existuje něco jako pražský centralismus. Poškozuje to i Čechy, nejen Moravu,” vyjadřuje Petr Pithart své pocity.

Jedná se o obecný problém

Potíž spočívá i v samotné moravské politické reprezentaci. “Morava neměla štěstí na reprezentaci. Neobjevil se nikdo, kdo by ji byl schopen celou táhnout za sebou a už vůbec ne někdo, kdo by mohl oslovit i tu natvrdlou českou část. Dnes nevím, jak na tom Morava je, co se týče lidí schopných vyzdvihnout politicky moravskou otázku.“

“Obtížnost politicky uchopit téma Moravy je možná dána i její členitostí, různorodostí. Možná by se na to koneckonců nemuselo jít přes Moravu. Toto krajské zřízení je prostě špatně. Je to obecný problém,” doplňuje Petr Pithart.

doc. Petr Pithart je bývalý předseda vlády České republiky (v rámci federace) a bývalý dlouholetý senátor. Působí na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Je autorem řady knih o historii a politice. Předsedal společnosti Bernarda Bolzana. V roce 2003 neuspěl v kandidatuře na prezidenta republiky, když místo něj poslanci a senátoři zvolili do prezidentské funkce Václava Klause.

Autor: pjk, foto: kal