V onen neklidný předvečer svátku svatého Mikuláše se zádveřím rozlehlo domovní halali. U dveří stojící soused mě zval na besedu. Potřeboval zapít smutek. Zastrčil pleskačku čerstvé slivovičky do kapsy modrákového kabátku a ta měla díru!!! Stopy skla byly na betonu jeho dvora čerstvé a stále zřetelné, stejně jako vůně rozlité tekutiny. Zasedli jsme v teple jeho dílničky a společně smutnili… […]
V den stávky ve školách objevili moji vnoučci při hře v knihovně zde odložené zajímavé staré stroje, z nichž nejstarší pamatuje určitě dobrých devět desetiletí, ne-li víc! „Co je to za stroje?“, udiveně vytahovali na stoly pamětníky mých literárních počátků. Mašinky, až na čestné výjimky dnes již nefunkční, děti zaujaly a hned se daly do hry na „kanceláře“. Nejmladší vnouček, žák první třídy, nadšen mladším mechanickým strojem, na kterém po výměně černé pásky mohl ukázat své znalosti prvních písmen a slov, se hned se zarputilostí sobě vlastní zabral do klepání do kláves a sledování tajemného mechanismu tvorby liter. Na bílém papíře jej zdravila řada vytištěných písmen beze slov. […]
Mám zvídavého nejstaršího vnuka. Student prvního ročníku osmiletého gymnázia se s nedůvěrou zahleděl na mapu naší vsi z roku 1720. „Dědo, to už dovedli kreslit a tisknout mapy? Vždyť to je tři sta roků. Já myslel, že neuměli ještě ani číst a psát! Jak to, že to tehdy už dovedli!?“, položil nevěřícně dotaz. „Ale, jdi Ty, mudrlante! Představ si, že podrobnou mapu celé Moravy zpracoval Tobě určitě dobře známý Jan Amos Komenský o celých sto let dříve a vydal ji poprvé v roce 1624!“ […]
Název neberte příliš vážně! Nemám v úmyslu psát o současné politické garnituře, v lidovém prostředí nazývané slušněji právě tímto slovem. Mám na mysli zvláštní skupinu lidí, která odjakživa k velké radosti dětí a nedospělé mládeže přijížděla do každé vsi a menšího města na posvícení. Necelý týden před místní slavností se ve vsi objevily staré náklaďáky nebo traktory s přívěsy s výrazně barevnými částmi nejrůznějších pouťových atrakcí. Komedianti! […]
Vyslechl jsem dotaz šesťáka. Ptal se učitelky dějepisu, co je to komunismus. Její odpověď byla vcelku správná a školáku srozumitelná, kdyby jej nevztáhla přímo k naší minulosti. Byť je to uváděno i v nových učebnicích pro nezletilé, komunismus u nás nebyl! Kdysi jsme žili v socialismu, který měl za cíl novou komunistickou epochu vybudovat. Matou nové učebnice děti úmyslně nebo nechtěně…? […]
V životě nás formují názory našich předků, často nejbližších lidí, moudrých, zkušených, životem poučených. Moje stařenka, která zemřela v necelých 90 letech, zažila Velkou válku a strasti s ní spojené ve svém dětství. Její dcera, moje maminka, ve stejném věku pak válku druhou! Obě prožily pokusy se socialismem a komunismem, matka mé mámy i první léta nové svobody… […]
Příroda nám v každém ročním období přináší nemalé množství nádherných dnů a ještě malebnějších výhledů do krajiny. Nejsou to jen romantické filmy americké produkce, využívající dovedně barevných nálad tamní krajiny, ale podobná kouzla proměn podzimní přírody se nachází také na naší Moravěnce milé, což mně vždy naladí do příjemné melancholie a snění nad krásou, ale i pomíjivostí života… […]
Celý život nás provází, usnadňuje nám vzájemnou komunikaci, potěší sběratele známek, potěší pohlednicí, dopisem, dárkem od blízkých. Pošta je nejstarší veřejnou službou! V našich zemích je rozvíjena od roku 1526, kdy na trůn usedli Habsburkové! Za vlády otce Marie Terezie – císaře Karla VI. – byla do té doby soukromá služba provozující poštovní přepravu převzata do státní správy. […]
Jižní a východní Morava je známá velkým a trvalým dodržování mnohých lidových tradic, které jinde již dávno ztratily své opodstatnění a vlastní život. Nejsou to jen nejvýraznější a nejvíce viditelné a dejme tomu i slyšitelné projevy lidové kultury, tedy pestré a ve své variabilitě obdivuhodné lidové kroje a písně, ale i drobné střípky, které mají doslova jepičí život. Stačí se jen pozorně dívat kolem sebe. […]
V době, kdy dle Ludvíka Vaculíka „budou Češi chatrnější kostry rozleptaní a rozmazaní v Evropě“ (psáno v tristní předtuše v roce 1995!), se mně zcela náhodou dostal do rukou výuční list k řemeslu kolářskému vystavený dne 3. srpna 1902 Josefu Cápkovi. Certifikát, který vydalo „Společenstvo živností v Kyjově z dřeva a kovu pracujících“, je parafován kolkem z roku 1898 v hodnotě 30 Heller a je v mnoha směrech pozoruhodný a podnětný pro dnešní mládež i současnou politickou garnituru! […]