Kolem nás je spousta kdysi užitečných předmětů, jejichž osud nám po jejich vyřazení z běžného užívání nemusí být lhostejný. Tyto staré krámy, jak je nazývá moje paní, mne vždy oslovovaly a rád jsem jim věnoval svou pozornost. Protože… i ony mají přece právo svůj osobitý a nezaměnitelný osud!
Seznámili jsme se nedávno na dvorku starého domku, současné zkušebny jednoho ze slováckých folklorních souborů. Ulici od dvora odděloval dřevěný plot s brankou. Dovnitř mne z dálky zval zpěv tanečníků. Otevřel jsem vrzající část plotu a hned jsem ji spatřil. Stála smutně a odevzdaně u větší hromady starých, vyřazených a již nepotřebných věcí. Dřevěné, stále poctivě oplechované tělo staré ruční pračky, jíž jsem odhadl věk jednoho sta let! Společnost jí dělaly rozbité židle, čela starobylých postelí, děravý kotel, zbytky necek, část máselnice a další drobnosti, nezbytné pro běh dřívějšího hospodářství. Zvědavost mně nedala. Nedbaje veselí a zpěvu chasy plynoucích z otevřených oken, přistoupil jsem k ní, pohledem i rukou polaskal omšelý povrch a pomalu jsem otevřel horní víko. Uvnitř se skrýval nepoškozený, dosud funkční dřevěný buben k praní! Jediné větší vadu měla její plechová vana, kterou některý necita prorazil ostrým železem, což na ní zanechalo dlouhou jizvu. Chyběla jí také rukojeť a spodní dřevěný rastr, sloužící k dobrému a poctivému praní v mýdlové vodě.
Moje mysl zajásala! V řadě muzeí a depozitářů jsem viděl desítky starých i nejstarších ručních praček, ale tato dáma mne hned uchvátila! Ve svém muzeu mám jednu podobnou, ale oproti této značně horší plechové vaně zcela chybí vnitřní výbava. Toto je jiný, jedinečný kus. Stařičká pračka mně tiše oslovila: „Dobrý člověče! Zachraň mě, prosím! Velmi se bojím konce života někde na skládce odpadu. Tolik let jsem věrně a dobře sloužila hospodyni a po létech odložení v temné kůlně mne nyní čeká cesta poslední!“ Ani chvíli jsem neváhal. „Milá, budeš moje, budeš v mém malém muzeu!“, slíbil jsem.
A tak se po několika dnech se vydala na další, ale rozhodně ne cestu labutí. Ve svém novém domově ožila na zeleném pažitu poblíž krásně rozkvetlých záhonů! Dlouho jsem ji ze všech stran prohlížel a již myslel na tu krásu, kterou za svou omšelostí skrývá a kterou spolu brzy objevíme. Opatrně jsem ji rozebral, díly očistil, klempíř zacelil její tržnou ránu a po dvou týdnech renovace se na mne v klubových barvách usmívala zcela jiná starobylá pračka se značkou bílé labutě v černém terčíku!
Právě ta labuť na čelní desce mně nedala spát! Zadal jsem heslo PRAČKA LABUŤ a ono zabralo! Chytrý internetový společník vyexpedoval odkaz: Pračka LABUŤ, rok 1933. Výrobce Josef Moloch, Lipník nad Bečvou. Story se uzavřela. Kompletní renovovaná pračka Labuť již spokojeně stojí a září v mém domácím muzeu obdivována vnoučky i příležitostními hosty. Své stovky se určitě s díky dožije!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář