Posledních několik dnů jsem dopoledne den co den loupal staré ořechy. Při této záslužné, ale monotónní práci jsem měl dostatek času na přemýšlení o všem možném i nemožném. Nejvíce mou mysl zaujaly nové informace, plynoucí ke mně ze studia stovek protokolů z jednání obecních výborů a zastupitelů naší obce z let 1874 až 1950. „Co tam je zajímavých, dnes neznámých a pozoruhodných dat z minulosti, které zapadají do mozaiky již zpracovaných textů mé připravované knihy“, dumám tiše!
Poblíž čistila a na tenké proužky krájela hrušky na sušení moje paní. Pohrouženi do svých myšlenek a sami do sebe jsme toho spolu mnoho nenamluvili. Ne, nejsme poškorpeni, naopak! Důchodcovské soužití nás i náš vztah posílilo, ale přemýšlení v tichu a osamocení mám hlavně já rád. A ona to ví!
Je čas sběru úrody. Z polí hospodáři odvážejí brambory, již dávno bylo sklizeno obilí, vinaři se připravují na sběr hroznů. Ve sto let starých archivních materiálech mne zaujaly zprávy týkající se ochrany polí a lesů dřívějšími sousedy. Obecní výboři na konci roku volili obecní sluhy, mezi které patřili také polní hlídači, hotaři. Dnes je známe především z úsměvných scének spojených se slavnostmi zarážení hory nebo vinobraní, ale v minulosti sloužili obci a sousedům po celý rok. „Hotaři byli dva a pravidelně procházeli polnosti, sady, vinohrady a les kolem vsi a hlídali veškerou úrodu. O významu jejich služeb vypovídá roční odměna, která byla vyšší než služné pana starosty. Ten měl za své služby roční příjem 1.500 korun plus diety a cestovné, ale hotaři měli plat 2.000 korun plus 60% z vybraných pokut. A že se snažili! To dokládají četné záznamy z projednávání přestupků jimi při polním nebo lesním pychu přistižených občanů, často nezbedných školáků, jejichž zaznamenaným výmluvám jsem se nejednou zasmál!“, povídám si sám se sebou a vybavuji si útržky svých bádání uvízlé v mé paměti. Naši předci si svého majetku vážili a dovedli jej chránit účinnými nařízeními.
Po práci s loupáním ořechů jsem zamířil do zahrady. Lákaly mne zde již zralé hrozny, ale hlavně ostře štěbetavý hluk, ohlašující přítomnost polních lupičů. Na mém vinohradu hodovali ve velkém špačci! Ohlušující rána kladivem do železného schodu je od zralých hroznů najednou jako když vystřelí, zvedla a v prudce se měnícím tisícihlavém hejnu bystře frnkli s ptačím nadáváním k nedalekému lesu. S radostí jsem si utrhl ptáky nedotčený hrozen bílého a po chvíli jsem již zajídal medové kuličky čerstvým krajícem chleba. Kdo to nezkusil, nepochopí tu lahodu! Šťavnaté, sladké plody zajídané měkkým pečivem se v ústech rozplývaly v nekonečně dobrou pochutinu. Čerstvý hrozen a čerstvý chléb nic nenahradí, takové jsou to dobroty! Odcházeje nasycen ze zahrady jsem tu omamnou chuť spláchl hltečkem domácí pálenky s myšlenkou: „Zdravé jídlo, zdravé pití, dlouhého života je bytí!“
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář