Nádhernou Velikonoční neděli s přemírou slunečního svitu, tepla a blankytně modré oblohy vystřídala po setmění první prudká jarní bouře. Temnou nocí náhle profičel studený vichr severáku, strhávající ze stromů okvětní lístky a rozmetající je po novém pažitu jako sněhové vločky. Temnou oblohou zazněly vzdálené ozvěny hromového burácení, typickým zvukem se ohlásil spěšný pochod dešťových kapek po plechové střeše i cvrkot vodního přívalu střešními svody do nebližší sběrné nádrže. Jarní příroda přijala po dnech vysilujícího větrného počasí důležité doušky osvěžující a životodárné vody…
Slavnostní neděli otevřela návštěva mše svaté a během jejího dopoledne moje paní s dcerou a vnučkami připravovala slavnostní oběd a také bohatou květinovou výzdobu domu, zatímco pánská část naší rodiny se věnovala pletení žil z přinesených čerstvých vrbových proutků. „Dědo, tyto štíhlé proutky jsme sami nastříhali v takové džungli na okraji města! Je tam divočina od tornáda! Nikdo se o ten ztracený kus přírody nestará!“, oznamoval nejstarší vnuk. Do pletení žil jsme se dali letos sami, protože jeho tatínek se již o Velkém pátku vydal s kamarády na velikonoční vandr jarní přírodou kolem dalešické přehrady. Pomlázky, na Slovácku zvané žile, jsme tedy pletli společně sami. Chlapec byl rád, že si po roce vzpomněl na pracovní postup. Šlo mu to dobře, ale po čase jeho unavené drobné prsty potřebovaly moji pomoc. A tak jsme společnými silami připravili několik pěkných pomlázek.
K slavnostnímu obědu byla po svěcených pokrmech servírována vydatná polévka s knedlíčky, a pak lahodná kachna s knedlíkem a dvěma druhy zelí. No, prostě jedinečná mňamka! Všichni si moc pošmákli. Zatímco dospělí po vydatném obědu besedovali při kávě a domácích zákuscích na sluníčku, děti se vydaly do zahrady ke svým hrám střídavě na trampolíně, na honěnou s míčem nebo malým fotbálkem. Na řadu přišla i oblíbená schovávaná, při níž mládí prolezlo nejeden temný domácí kout.
Později odpoledne se děti shlukly kolem milované babičky a zazněly opakované vinše „Hody, hody, doprovody, dejte vajíčko malovaný…!“, doprovázející symbolické poplácání žilami, jejichž konce brzy ozdobily barevné stuhy. Pak náhle dům, dvůr i zahrada osiřely. Mladí s dětmi odešli na koledu k perníčkové prababičce, která nezklamala a své miláčky obdarovala sladkými medovými pamlsky. Naši radost z velkého rodinného společenství vystřídaly tiché obavy z budoucna. Mysl tížil rozkol ve vztazích syna s jeho manželkou, která – byť jsme na to nechtěli myslet – nám i dětem velmi chyběla…
Což o to, život už je takový. Natolik rozmarný, že nám správně porcuje krásné okamžiky radosti a pro vyvážení i chvíle smutku. Krásně to vyjádřil Allen Woody: „Pokud chcete rozesmát Pána Boha, řekněte mu o svých plánech.“ Přesto! Žít je krásné a povzbudivé. Každý den. Rozmarům navzdory…!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář