V nepochopitelně rychlém tempu týden střídá týden a v něm se dny, měsíce i roky ztrácí v nenávratnu. Koncem minulého sedmidenní jsme měli další setkání spolužáků. Při společném pozdním odpoledni a večeru vzpomínaly na dávná léta ve školních škamnách tři desítky sedmdesátníků. Deset a dva další jsme na úvod setkání navštívili na hřbitově, pětina z počtu přítomných se omluvila. Zradilo je zdraví. Smutné chvíle u pomníků brzy vystřídala radost ze stále kyprého a bohatého života penzistů…
Po tom přátelském večeru jsem z jedné strany své bytosti na týden osiřel, na straně druhé mé dny obohatil výborný pomocník. Moji v dobrém i zlém skvělí parťáci vyrazili s mnoha dalšími na ozdravný pobyt do termálních lázní, kde jistě osvěží nejen své tělo, ale i mysl o zajímavé výhledy, a tak jsem se se svým nejstarším vnukem zcela oddal plnění přání mé paní, jeho babičky. Blíží se její oslava 7 x 10 let života a jako každá správná oslavenkyně více než já vidí kolem sebe haldu nedostatků!
Chlapec, student třetího ročníku osmiletého gymnázia, má týden volno. V jejich domovském institutu sdílí se spolužáky učebnu, v níž se právě konají ústní maturitní zkoušky. A tak mají studenti domácí výuku. Určitě k jejich radosti dostali na celý týden úkoly doma opakovat probíranou látku! Jak jinak, více se však věnují svým koníčkům. Můj chlapec to plní po svém. „Dědo“, ozval se, „raději než budu týden pobývat v samotě svého pokojíku a učit se opakováním, budu trávit dny u vás a pomáhat Ti s úkoly a pracemi. A doufám, že si přitom přivydělám něco na své záliby a vybavení mého kompu.“
Z tohoto důvodu jsem přerušil svůj již delší dobu obvyklý týdenní režim. V rámci sepisování minulosti naší obce totiž již téměř čtvrt roku týden co týden v pondělí a ve středu trávím několik hodin v osamocení a v tichu badatelny okresního archivu. Do minulosti rodné obce jsem při studiu protokolů z jednání obecních výborů vplul v roce 1874 a postupně objevuji nové a nové podněty pro svou práci. „Ono totiž stoleté období po uvedeném roce“, povídám chlapci při práci, „je plné novot, které tehdy pronikaly do běžného života sousedů slovácké dědiny. Stavební rozvoj, železnice, důsledky dvou válek, elektrifikace, zavedení telefonu, rozhlas, rozvoj dopravy, vybavení domácností televizorem počínaje, autem a ledničkou konče a k tomu: ústřední vytápění, koupelna, záchod, kanalizace …“ Sto let ohromných proměn života a položení moderních základů pro život náš, který si právě užíváme.
O tom všem se při naší společné práci bavíme s chlapcem, který si život bez mnohých, dnes zcela neodmyslitelných vymožeností doby, nedovedl vůbec představit! Společně při tom objevujeme minulost a bouráme, opět budujeme, prostě krášlíme náš domov. A najdeme čas i na diktáty! Pro studenta s aifonem neustále v ruce je to neopakovatelný způsob poznání a příhodná škola života…
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Autor: František Synek Foto: archiv autora
Buďte první kdo přidá komentář