Po pár šedivých dnech mne obloha nadchla odstínem azurové modři a slunce prozářilo kdejaký kout. Suché listí po hrstech padalo ze stromů a keřů, které se zabarvily všemi odstíny babího léta! Seděl jsem na terase a kochal se tou nádherou, která mne obklopovala a tvořila zákulisí mého bolu…
Stačila malá chvilka nepozornosti při pouštění pásové brusky a kůže na dvou prstech mé levé ruky okusila ostří a rychlost šmirglového papíru. Prudká bolest projela mým celým tělem a poškozená místa hned zalila krev. Po chvilince nechápavého zírání na zraněné prsty jsem vyšel do zahrady a nechal chvíli krev odplavovat v ránách uchycené nečistoty. Kde se vzali, tu se vzali, stáli kolem moji vnoučci a litovali mne: „Dědo, jejéééj, cos dělál? To musí bolet!“ Jejich účast mně připomněla dětství a maminku. Ta mně vždycky při podobných zraněních konejšila svým typickým: „Nedobrá kréf mosí z těla pryč! Nech ju chvílu téct!“ Odstranění zbytků kůže ukousnutím a opláchnutí ruky od krve proudem čisté vody byly dalšími nezbytnými kroky před dezinfekcí pravou slováckou slivovicí z příruční dílenské lékárnicky. Zraněná místa při tom pálila jako čert, jak jinak! Udiveným vnoučkům jsem sdělil: „Dyž zme byli malí sopláni, řešili zme to ináč! Ste zvědaví jak? Zkrvavené místo zme počůrali a bylo to! Za chvílu zme už zaséj v trampkách hónili mičudu po hliněném plácku! Přeca nepoletíme s každým odřeným nebo skopnutým palcem dom!“, říkávali jsme tehdy. „Ale, dědo, fuj!!!“, nevěřícně kroutila hlavou starší z vnuček. Po vnější dezinfekci pálenkou přišla manželka s náplastí a poraněná místa mně šetrně ošetřila s poznámkou: „Cos to vyváďál! Nedáváš pozor a potem to tak dopadne!“, a naoko vstřícně, spíše však ironicky, dodala: „A štamprlu si dáš?!!!“ Nedal jsem si…
Teď sedím na terase u kávy a odpočívám. Vnoučci si zase hrají v zahradě a ke mně se závějemi listí plíží kocour Santa, nedaleko uléhá na sluníčko a oddává se kočičím snům. Čertík je přítomen také. Hraje si s tkaničkami bot a po chvíli mizí v zahradě za dětmi, které ho nadšeně vítají. Odřené prsty bolí, ale krásná barevná přírodní podzimní scenérie – žluté chryzantémy, rudé převislé begónie, kvetoucí nádherné muškáty a nezdolné psí víno na starém ořešáku – uklidňuje mou ztrápenou mysl.
Tiché šustění padajícího listí náhle přerušila smršť ptačího křiku. Nad zahradami několikrát zavířilo nespočetné hejno špačků a na nedaleký smrk se jich usadily určitě stovky! Na větvích sedící ptáci připomínali svíce na vánočním stromečku! Hlučný křik neodbytných zlodějů pokračoval i při jejich hodování na posledních nesklizených hroznech mého vinohradu. „Bídáci!“, zvolil jsem nadávku a nechal se vytrhnout z podzimní melancholie. „To teda né! Leťte si krast do rolí!“ Přes bolest zraněných prstů stačilo dvakrát, třikrát zatleskat a špačci s křikem zmizeli za horizontem střech…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář