Jak chutná autonomie: Od moravského vína k pokladu Normanských ostrovů

Autorka: Saskie Ester Körnerová

„Anglie“, říká moje maminka, když mluví o mém domově. Vždy mě to zároveň pobaví i malinko popudí, a s úsměvem ji opravuji – „Jersey“! Pokaždé mi to připomene, jak často lidé říkají „Čechy“, a přitom mluví o Moravě. A jak moc záleží na tom, co slyšíme, co zůstává nevysloveno, a jakou představu to vyvolává v druhých.

Nazývat věci pravými jmény není jen otázkou přesnosti či puntičkářství – je to způsob, jak jim přiznáváme existenci, význam a důstojnost. Slova jsou jako obrazy, které malujeme v mysli druhých, a mohou mít i sílu měnit to, co bylo dlouho přehlíženo, anebo dokáží zakořenit mylné představy.

S otázkou „odkud pocházíš?“ se setkávám často. Ani 23 let života v zahraničí nedokázalo vyladit můj přízvuk natolik, abych zněla jako místní rodák. Nevadí mi to, nestydím se za to, že jsem, jak místní říkají, Východoevropanka, ale nastoluje to pro mě vždy dilema „jak správně odpovědět?“. Jsem si plně vědoma, že Moravu tu nikdo nezná, ale nechci lhát… odpovídám… „z Moravy, to je historická země, která je dnes součástí České republiky, ale Češka nejsem. Něco jako Skotsko v Británii, s tím
rozdílem, že nám Česko autonomii vzalo“. Lidé se nad tím tady nijak nepozastavují, nepovažují mě za vlastizrádce České republiky, nebo radikálního nacionalistu, či někoho, kdo cítí nenávist k Čechům. Národnostní cítění, samospráva a autonomie historického území je pro místní samozřejmostí, ne extrémismem.

Když jsem před více než dvaceti lety opustila Moravu a usadila se na ostrově Jersey, největším z Normanských ostrovů, netušila jsem, že mě čeká nejen změna krajiny a kultury, ale i hlubší pochopení toho, co znamená autonomie. Morava, má rodná země, je bohatá na historii, tradice, jazykové a regionální nuance i kulturní dědictví, ale v rámci České republiky zůstává bez vlastního hlasu. Naproti tomu Jersey, malý ostrov s vlastním parlamentem, vládou a právním systémem, si svou samosprávu střeží jako poklad. A Jersey, největší z Normanských ostrovů, leží v Lamanšském průlivu nedaleko francouzského pobřeží, ale jeho politická mapa je mnohem zajímavější než ta geografická. Ačkoli se často mylně označuje jako součást Anglie, Jersey není součástí Spojeného království. Je to tzv. korunní závislé území, což znamená, že je pod ochranou britské koruny, ale má vlastní vládu, parlament, soudnictví i daňový systém.

Jeho samospráva však není novodobým výdobytkem – sahá hluboko do historie. Před rokem 1204 bylo Jersey součástí Normandie, která patřila vévodům z Normandie, později anglickým králům. Když anglický král Jan Bezzemek v roce 1204 ztratil Normandii ve válce s Francií, ostrovy se ocitly na rozcestí. A právě tehdy se obyvatelé Jersey rozhodli zůstat věrní anglické koruně, čímž si vysloužili významné výsady – včetně práva na vlastní zákony, správu a autonomii, kterou si uchovali dodnes.

Místní obyvatelé si volí své zákonodárce, přijímají vlastní zákony a spravují ostrov podle svých pravidel. Britská vláda se do vnitřních záležitostí Jersey nevměšuje. Londýn odpovídá pouze za obranu ostrova a jeho mezinárodní zastupování.

Jersey má dokonce vlastní daňový režim, který se výrazně liší od britského – i díky tomu je ostrov známý jako finanční centrum. Ale autonomie Jersey není jen o penězích. Je to živý příklad toho, jak může malá komunita spravovat sama sebe, a přitom zůstat v přátelském vztahu s větším státním celkem.

Jersey má i svou vlastní oficiální vlajku, kterou používá při všech státních a veřejných událostech. Minulý rok, když navštívil náš ostrov král Charles s manželkou Camillou, lidé vyšli do ulic a vítali je mávajíce vlajkami Jersey i Velké Británie. Zato na Moravě se vyvěšení moravské vlajky často považuje za provokaci a cílený separatizmus. To je přesně to, z čeho je mi smutno.

Nedává mi to smysl, moravská vlajka symbolizuje národnostní cítění, respekt a lásku k Moravě a našim předkům, nejde o nenávist nebo provokaci vůči Čechům. Čechy mám moc ráda a necítím žádnou nadřazenost či pohrdání, ale vláda České republiky se systematicky snaží Moravu vymazat nejen z mapy republiky, ale také ze srdcí lidí, a to tak trochu považuji za zločin.

Už roky se ve volném čase zabývám genealogií a hledáním svých předků, vždy když někoho nového objevím ve starých matrikách, je to jako by ten předek na chvíli ožil. Představuji si, jak žil, co měl rád, co bylo pro něho důležité. Kdybyste nahlédli do mého rodokmenu, nejdříve byste si všimli, že většina mých předků byla z jižního Valašska, další velká skupina předků žila v samém jihovýchodním cípu moravského Slovácka. A jedna skupinka, z které vzešlo mé příjmení, se usídlila na severu Moravy, kam přišla někdy asi v 17. století z Německa. Když se ale podíváte dál, hlouběji do mého rodokmenu, tak zjistíte, že jeden můj pradědeček byl „strakonický dudák“, rodina jeho maminky „pásla koně okolo Třeboně“ a jeho tatínek byl „blanický rytíř“. Část mých předků tedy pochází z Čech. Pradědeček přišel na Valašsko a pracoval ve sklárnách ve Svatém Štěpáně. Seznámil se s prababičkou a do jižních Čech už se nikdy nevrátil. Určitým svým způsobem se z něj stal Valach a o jeho rodině z Čech nikdo nevěděl. O tom, jestli se pradědeček považoval za Valacha nebo Jihočecha, dnes už můžeme jen spekulovat. Další mí předci přišli také ze Slovenska, Maďarska, Polska, Ukrajiny i z větší dálky.

Území dnešní Moravy bylo od pravěku křižovatkou. Vystřídalo se tu nespočet etnik: od lovců mamutů přes Kelty, Germány, Slovany až po vojska Římanů, Franků či Uhrů. Obchodní stezky vedly napříč krajinou, přinášely zboží i příběhy z dalekých zemí. A stejně jako sem přicházely karavany, přicházely i války a každá zanechala stopu v krajině i lidech.

Morava nikdy nebyla uzavřená – byla propojená se světem, a právě v tom tkví její síla. Naše kořeny sahají do mnoha směrů, jsme směsicí DNA z různých zemí. Mé vlastní DNA je toho krásným příkladem. Ale národnostní cítění není jen genetické dědictví – je to volba. Je to tiché rozhodnutí, ke které z těch mnoha vrstev se přihlásíme. A právě v tom je krása identity: není daná, ale vžitá.

Jersey nám připomíná, že i malý ostrov může mít silný hlas. A že autonomie není otázkou velikosti, ale odvahy pojmenovat se sám. Jersey ukazuje, že samospráva není hrozbou jednoty, ale jejím obohacením. A právě v tom může být inspirací i pro Moravu.

Saskie Ester Körnerová