Koncem ledna mám narozeniny. Když se člověk cítí dobře (zaplať P. Bůh), jak léta přibývají, zdá se, jde spíše jen o až příliš rychle se zvyšující číslo. A tak se dřívější opulentní oslavy mění v poklidnou domácí sešlost, při které nejvíce radostí způsobí čtyři vnoučci broučci. Máme krásný vztah, a jak dospívají, vždy si pro mě připraví milý dárek. Loni mně vnučka Maruška vyrobila z devatenácti menších a pěti větších kuliček náramek, který mou levou ruku zdobí, k její velké radosti, již celý rok! Děti mají každý svou barvu, a tak bystrá dívčina jejich barvy zakomponovala do dětského šperku a přidala bílou pro mne.„Dědečku, máme Tě moc rádi! Víš, ty čtyři větší kuličky jsme my, děti. Každý z nás tady má svou barvu a Tobě jsem vybrala bílou! Ať Tě můj dárek chrání“, přidala loni vesele své vysvětlení k blahopřání. Letos pro mě vyrobila sadu různých papírových záložek do mých knih…
Nejmladší vnouček, Vojtík, mně při letošní oslavě daroval s přáním malinkatou maketu knížečky, do které kromě povedených obrázků tygříka vepsal nezkušenou ručkou prvnáčka kapitálkami několik krátkých textů. „Začátek pohádky o tygříkovi pro dědu. Byl krásný den, ale večer pršelo. Tak ráno šel tygřík pro dřevo. A pak došel k jeho chaloupce… Konec“. Svůj milý dárek ukryl do krabičky od „Rady kutilům“, která – kromě původně vloženého sprchového gelu a vlasového šampónu – obsahovala doporučení a vtipy kutilské. Třeba takový: „Baví se dva kutilové. Představ si, že u mě včera ve tři v noci neodbytně zvonil soused! Jsem se tak lekl, že mně vrtačka vypadla z ruky!!!“
Jako by se při tom inspiroval u o pár let staršího bratránka Bertíka. Ten mně věnoval vlastnoručně vyrobený sešitek s názvem „Z nuly na šedesát osm!“ Obsahoval devět mých podobenek z různých let života, které u mě vyškemral brzy po Novém roce. Pro poslední stránku vymyslel a vytiskl následující veršovánku: „ Děda v kostce! – Jeden rok je zase pryč, Tobě je však o rok víc. – Tento rok si prožil krásně, já Ti tady skládám básně. – Stále něco kutíš v dílně, Tulík hledá Majdu mylně. – O zvířata se dobře staráš, v kvečeru si mléko dáváš. – Po obědě babičky, natáhneš své nožičky. – Za zahradou máte les, u sousedů štěká pes. – Vedle stolu leží tužky, soused střílí špačky z pušky.“ S vinšem a překvapením ještě nepřišla druhá vnučka Tánička. Během lyžování v italských Alpách se nachladila, a tak přednost má pobyt v teple a domácí léčení… Určitě však nezapomene a brzy přikvapí i ona!
Děti mám pro jejich kreativitu a nápady rád. Bárco už ode mne odkoukali. Třeba zručnost při ovládání nástrojů v dílně, stejně jako vymýšlení dárků a práci u psacího stolu a počítače. Krásně pro ně platí Komenského: „Škola hrou!“ i studentské rčení: „Škola – základ života!“ Ze svých malých kamarádů mám velkou radost a potěšení. Kéž naše krásné spolužití vydrží ještě dlouhou řádku let…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář