Sedím u počítače a zírám na bílou plochu. Zjevné je jen pořadové číslo dalšího fejetonu. Kam se mé myšlenky uberou? Nevím! … Je čas dušičkový, někdo raději řekne halloweenský. Za okny se prohání studený severák, zlaté listy javoru kropí terasu i trávník a monitor hlásá, že nejvyšší hora Evropy Mont Blanc je podle posledního měření kvůli ledu o něco vyšší. Co si o tom myslet, když léto bylo, jaké bylo, no přece horké až tropické a ledovce v Alpách i jinde tály o sto šest!? Raději moc nepřemýšlet…
Vracím se do nedávných slunečných, ale již chladných dnů. Tradiční tichá dušičková procházka hřbitovem byla bez obvyklé plískanice jiná. Ostrý vítr, ještě ne až tak studený, i po setmění mařil všechny snahy o zapálení svící na hrobech předků a přátel, a tak se na nich hromadily smutné skupiny voskových pozdravů. Upravené náhrobky se pyšnily na odiv vystavenými, vznosnými kyticemi živých květů a odkazovaly na náš vztah, na trvalou a upřímnou vzpomínku na zemřelé, jejichž svátek lidé právě slavili. Zásady života a osudu si příchozí připomínali již u vstupu do prostor lidské zahrady po přečtení spravedlivého vzkazu: „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy!“
Obtěžkán vzpomínkami na zemřelé vzhlížející z podobenek, raději jsem zvedl hlavu od pomníků a rozhlédl se kolem. Za hřbitovní zdí to hýřilo krásnými barvami, jež na stromech a keřích dokáže vykouzlit jen podzim. Předešlé dušičkové chmury z té nádhery zmizely a život se jevil najednou opět veselejší a krásnější. O den později, natěšen a lákán neopakovatelnou scenérií podzimního času, jsem vyrazil do polí a vinohradů táhnoucích se za posledními domy dědiny. O co více opuštěné a zející bez lidské přítomnosti zcela prázdnotou, o to více mne naplňovaly radostí, z neopakovatelných, vpravdě nečekaných pestrobarevných výhledů, které moje kamera nestačila zaznamenávat do paměti.
Při jejich pozdějším probírání jsem se v mysli vrátil do prostředí svého posledního pracoviště v lužních lesích. Především podzim tam býval neopakovatelně kouzelný a přinášející každé ráno, každý den nevšední obrazy stvořené paletou barev všech odstínů. Rozlehlá rovina připomínala v ranních mlhách i podvečerních přízemních slunečních paprscích ve větru se vlnícím travnatým povrchem proměnlivou hladinu moře, na níž se tyčily jako vysoké plachetnice mohutné solitéry stromů. Vzpomínky mne vrátily opět do minulých časů, do míst, která ve mně stále rozeznívají pocit hluboké sounáležitosti s dávnými předky, kteří tvořili nejplodnější a nejvýznamnější období dějin Moravy. Po létech odloučení jsem si znovu v barvách podzimu připomněl, že i velkomoravský památník uprostřed luk je velkým hřbitovem našich předků, pohřbených před více než tisíciletím u dvanácti kostelů. Škoda, že jejich dávný osud i historie, byť již byla objevená, stále zůstává na okraji povědomí a čekají na nové poznání a uctění!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář