Když není zle, pak je život složen z krásných okamžiků, při nichž nám umělecké zážitky i radost přináší hudba. Živá, přednesená v koncertních síních a pódiích nebo také zprostředkovaná pomocí technických přístrojů, rádií a hudebních přehrávačů různých generací. K úplně té nejstarší v mé paměti patří stařičké rádio Tesla 422U, vyráběné sériově v roce mého zrození a které má právě sedmdesát let! Vyhrávalo na kredenci v naší staré kuchyni. Rádio s velkým zeleným okem, zářícím do tmy a na svou dobu velkým rozsahem, jsem coby malý chlapec rád poslouchal při hře na otomanu.
Později, již na svých pracovních pozicích, jsem měl tu čest užívat pomoci mnohých z dobových záznamových a přehrávacích zařízení. S většinou jsem si vytvořil až osobní vztah, proto se neztratily a zdobí zákoutí mé knihovny. Během studií jsem nejvíce užíval erární kazetový magnetofon Tesla A3. Kolikrát jsem viděl údiv v očích starých sousedů, když ta krabice, již tehdy na baterie, položená ve světnici na stůl jim po chvíli přehrávala jejich vyprávění. Pro ty nejstarší pamětníky to byl zázrak!
„Můj první osobní hudební stroj – radiomagnetofon Sanyo – má úctyhodných padesát! Je stále funkční a dělal mně parťáka během pobytu na brněnských studentských kolejích“, vzpomínám. „Prováděl jsem s ním také kulturní špionáž! Skrytě v kufříku jsem jej bral s sebou na koncerty nebo tajně jím nahrával dlouhé pasáže lidových písní při besedách u cimbálu. Pro naši slováckou partyju jsem získal nové lidovky, jimiž jsme obohatili náš písňový repertoár i udivovali ostatní jejich znalostí. Nedostatkové magnetické pásky jsem za hubičku, tedy velmi levně, kupoval v baleních po deseti v zahraničí při prvních uměleckých cestách souboru do západního Německa a Rakouska“, svěřuji se vnukovi.
Později mně v práci i zábavě pomáhal magnetofon stejné značky. Lehounký přístroj s krásným dizajnem, s jehož neocenitelnou pomocí jsem léta připravoval choreografie a programová čísla. Mnoho krásných chvil jsem s ním strávil při tvorbě chorea na Donauwalzer J. Strausseho mladšího.
A což teprve, když jsem nedávno ze skříně vytáhl kufr se starým omšelým kotoučovým magičem, který nám léta vyhrával ve starém sále místní hospody při nácviku tanců. S nostalgií jsem jej omrkl a odfoukl prach z kotoučů. Léta jsme při něm zkoušeli, na posezeních při vínku ve sklepech nás doprovázel a ponoukal ke zpěvu a tanci, stejně jako kdysi naše obdivované a zpěv slováckých písní milující otce. Tento magneťák utrpěl i nejednu újmu při divokých silvestrovských nocích, ale v jeho opravách spojených s vysoušením, utažením šroubků, výměnou různých hejblátek nebo gumiček jsem byl mistr, byť se stávalo, že nějaká součástka mně zůstala v ruce! Zajímavé!? Fungoval i přesto dál! Stačilo nebát se vstoupit do jeho mechanického soustrojí a útrob. Bože! Jak jsou to krásné stroje!!!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář