Doba, kdy byla Morava opravdu světová

Zimní sídliště lovců mamutů v Předmostí u Přerova. Rekonstrukční imitace.

V bohatých moravských dějinách bychom jistě našli více fenoménů, které naši zemi proslavily po celém světě, ať už to jsou slavní rodáci jako Jan Ámos Komenský, Sigmund Freud či genetik Georg Mendel. Hůře už by se nám ale hledala etapa moravských dějin, kdy byla Morava opravdu světová a kdy stála na špici tehdejšího civilizačního vývoje. Přesto existuje jedno období, jehož dějiny, založené zejména na archeologických výzkumech, k nám jezdí studovat vědci z celého světa.

Jedná se o období mladého paleolitu, na jehož počátku došlo k osídlení Evropy moderními lidmi, a to zejména jeho střední části, kterou známe také jako období lovců mamutů. Tento termín u nás zpopularizoval zejména spisovatel Eduard Štorch a to mimo jiné na základě objevů profesora Karla Absolona na lokalitě u Dolních Věstonic. Vždyť kdo by dnes neznal světoznámý nález Věstonické venuše? O to zarážející je skutečnost, že dodnes v celé České republice ani na Slovensku nemáme vysokoškolské archeologické pracoviště, kde by se obdobím paleolitu zabýval byť jen jediný interní pedagog, přičemž v zahraničí bývá tato specializace často výkladní skříní archeologických a antropologických kateder. Ale vraťme se k lovcům mamutů.

Z odborného hlediska by bylo patřičnější psát o kultuře pavlovienu, nazvané podle lokality Pavlov pod Pavlovskými kopci (Pálava), což je vlastně na Moravě a v Dolním Rakousku obzvláště rozvinutá střední fáze celoevropsky rozšířené kultury gravettienu, nazvané podle francouzské lokality La Gravette u obce Bayac v departmentu Dordogne. Tato kultura se rozvíjela přibližně v době před 31-28 tisíci lety. V této době střední Evropu pokrývaly chladné a suché stepi až lesostepi, snad jen v příhodných polohách, zvaných klimatická refugia, jako jsou chráněná údolí a závětrné svahy, mohly růst galeriové lesy složené z odolnějších dřevin. Jednalo se o období poslední doby ledové, kdy bylo podstatně chladněji než dnes, charakteristické byly dlouhé chladné zimy a krátká, ačkoliv někdy i relativně teplá léta.

Postupem času se však stále ochlazovalo a pevninský ledovec se přibližoval stále více k jihu, až se nakonec v době posledního pleniglaciálu, tedy na vrcholu poslední doby ledové, zastavil přibližně na linii spojující dnešní města Berlín a Varšavu. Ještě, než k tomu ale došlo, fungovaly moravské úvaly jako přirozený koridor, spojující Podunají se Středoevropskou nížinou severně od Moravské brány (později tu vznikla takzvaná jantarová stezka). Tímto koridorem pravidelně procházela početná stáda mamutů z jižních zimních útočišť na severně položené letní pastviny. Tato stáda byla jistě pronásledována tehdy žijícími šelmami, jako byli například lvi, hyeny a vlci, ale také pravěkými lovci. Kromě mamutů tehdejší lovci samozřejmě lovili také drobnější zvěř, jako byli například zajíci, sobi, koně, zubři, případně kožešinová zvěř (lišky, vlci nebo třeba rosomáci). Zdá se ale, že to byla právě pravidelně procházející stáda mamutů, která položila základ rozkvětu pavlovienské kultury. Ono také z jednoho zabitého mamuta, třebaže se může jednat o mládě nebo slabšího jedince, je podstatně více masa než z jednoho zajíce. A těch zabitých mamutů nebyly, jak nám dokládají skládky mamutích kostí, odkryté na okrajích pavlovienských sídlišť, jednotky ani desítky, ale spíše stovky a tisíce.

Interiér jedné z chýší v Dolních Věstonicích I (rekonstrukční imitace zachycující běžný život jedné rodiny).

Jámy na mamuty jsou mýtus

Pravidelný přísun potravy a dalších materiálů potřebných pro přežití v drsných podmínkách doby ledové, jako byly třeba zvířecí kosti, parohy, mamutí kly nebo zvířecí šlachy na výrobu provazů, umožnil vznik patrně i aspoň částí obyvatel celoročně obývaných centrálních osad, jako jsou například známá sídliště pod Pavlovskými kopci (Dolní Věstonice, Pavlov, Milovice), nebo tábořiště pod předmosteckou Skalkou na území dnešního Přerova. Tato sídliště byla navíc pravidelně zásobována surovinami na výrobu kamenných nástrojů, které často pocházely ze značných vzdáleností, ať už se jednalo o pazourek z ledovcových sedimentů severní Moravy a Slezska, případně o radiolarit z Vlárského průsmyku nebo o silicit krakovsko-čenstochovské jury, přinášený se vzdálenosti přes 300 km.

Tyto suroviny mohly být získávány při pravidelných výpravách lovců sledujících na dlouhé vzdálenosti lovnou zvěř, spíše však již existovala sofistikovaná distribuční síť založená na výměnném obchodu. Zdá se, že kamenné suroviny se na sídliště lovců mamutů dostávala již v podobě připravených jader, ze kterých byly na místě pomocí parohových otloukačů odbíjeny čepele, které byly dále drobnými údery upravovány (retušovány) do podoby výsledných nástrojů. Mohlo se jednat o rydla sloužící k rytí a řezání, škrabadla určená zejména ke zpracování kůží, případně o součástí zbraní – kopí a oštěpů, jako byly typické hroty a čepele s otupeným bokem. Na některých lokalitách (Pavlov) se již v tomto období rozšířila výroba mikrolitů, což byly drobné úlomky retušovaných čepelek, které byly následně vsazovány do násad z organických materiálů (dřevo, kost, mamutovina) a docházelo tak k výrobě složených nástrojů.

Rozvinutá byla také výroba předmětů z kosti, parohu a mamutoviny, jako jsou například charakteristické mamutovinové hroty používané zřejmě i při lovu mamutů, různá závaží, lopatky, stěrky, šídla nebo i ozdobné a umělecké předměty. Rozvinutá musela být také výroba předmětů z dalších organických materiálů (dřevo, kůže), o kterých ale máme, vzhledem k nedochování těchto druhů materiálu, jen mlhavou představu, založenou většinou jen na poměrně vzdálených etnografických analogiích.

Poloha sídlišť lovců mamutů nebyla vybrána náhodně. Pavlovienská sídelní strategie je poměrně dobře známa a vychází zejména z ekonomických potřeb tehdejších lidí. Protože se jednalo o lovce a sběrače, tak prim při výběru místa sídliště hrály lovecké strategie, zejména zaměření na prestižní lov mamutů. Lidé znali trasy pravidelného tahu mamutů a svá sídliště umístili do blízkosti těchto tras. Mamuti byli velká zvířata, která při svém tahu sledovala hlavně údolí a úvaly protékané velkými řekami a do vyšších nadmořských výšek se příliš nepouštěla. Lov mamutů zřejmě probíhal tak, že na ně lovci čekali v předem vybraných místech na trase jejich pravidelného tahu, kde bylo mamutí stádo nuceno projít nějakým zúženým místem. Je tomu tak i v případě lokalit pod Pavlovskými kopci, kde se svahy těchto kopců přibližují k řece Dyji a nenechávají tak procházející zvěři příliš manévrovacího prostoru. Potom stačilo oddělit mládě nebo slabší kus od stáda, třeba i za použití ohně, a hnát ho některým ze slepých bočních údolí a strží výše proti svahu.

Vzhledem k přítomnosti permafrostu, jehož povrch v letních měsících roztával, se vytvářela až několik desítek centimetrů mocná vrstva bahna, což muselo nebohému zvířeti dost podkluzovat, čímž se stalo snadnější kořistí lovců vyzbrojených hlavně kopími a oštěpy. I tak se ale muselo jednat v případě lovu mamutů o vysoce prestižní záležitost vyhrazenou jen těm nejschopnějším a nejodvážnějším lovcům, která se konala jen jednou za několik měsíců. Vzhledem k již zmíněné přítomnosti trvale zmrzlé půdy, kterou je obtížné prokopat i za použití moderních kovových nástrojů, je možné zcela vyloučit v některých učebnicích dějepisu stále uváděnou chybnou teorii o hloubení lapacích jam na lov mamutů. Snad i tento článek přispěje k vyvrácení tohoto bohužel stále dost rozšířeného omylu.

Lov na mamuta. Morava asi před 30 tisíci lety (rekonstrukční imitace).

Pravěcí lovci na Moravě předběhli svou dobu

A nyní se dostáváme k základnímu sdělení tohoto článku. Čím byla kultura lovců mamutů tak významná a unikátní, že proslavila moravské lokality z tohoto období po celém světě? V první řadě je potřeba uvést, že se v této kultuře setkáváme s doklady technologií, které jsou jinak běžně známé až o několik tisíc let později v období mladší doby kamenné. Jedná se například o technologii hlazení, broušení a vrtání kamene. Takzvaná broušená kamenná industrie je v podobě četných sekerek a sekeromlatů známá hlavně až z období neolitu. Přesto se objevuje již na lokalitách pavlovienu. Nejedná se tedy o broušené sekerky, dřevo bylo tehdy spíše nedostatkovým materiálem, takže by pro ně lovci mamutů nenašli dostatečné využití. Tuto technologii tedy využili tedy spíše pro výrobu rituálních předmětů, jako jsou z jílovce vyrobená mezikruží či drobné rondely z různých materiálů, které mohly sloužit při šamanských rituálech. Nakonec současní sibiřští šamani používají podobné předměty dodnes. V některých případech našla technologie broušení a hlazení kamene i praktičtější využití, jako je například výroba retušérů z říčních oblázků.

Další technologií, se kterou se jinak setkáváme až mnohem později, je výroba keramiky, tedy předmětů z vypálené hlíny. Také tuto technologii využili lovci mamutů jiným způsobem než pozdější usedlí neolitičtí zemědělci. Jednalo se totiž stále o poměrně mobilní lovce a sběrače, kterým by byli při jejich přesunech na velké vzdálenosti keramické nádoby spíše na obtíž. Praktičtější byly třeba kožené vaky a proutěné koše. Znalost technologie výpalu hlíny tedy využili opět spíše k výrobě rituálních a uměleckých předmětů, jako je například světoznámá Věstonická venuše nebo desítky drobných zvířecích plastik, které byly nalezeny často v podobě zlomků na lokalitách v Dolních Věstonicích a Pavlově. Zřejmě vznikaly v rámci nějakých rituálů.  Snad se jednalo o loveckou magii, kde proces jejich výroby mohl být důležitější než výsledné zvířecí figurky. Na některých nalezených keramických hrudkách se dochovaly doklady různých otisků, ať už se jednalo o otisky prstů výrobců, nebo otisky kožešin. V několika nenápadných otiscích byly rozpoznány zlomky textilních vazeb. Nevíme, zda se mohlo jednat o otisky loveckých sítí, ozdobných textilních náramků, nebo dokonce o součásti oděvu. Každopádně jde o naprostý unikát, protože další doklady výroby textilu známe opět až z období neolitu. Podle nejnovějších výzkumů se zdá, že jako surovina pro výrobu textilních vláken mohly posloužit stonky kopřiv.

Přečtěte si  Nejstarší fotografie Olomouce má téměř 170 let, badatel ji našel v USA

Dalším skvostem, který na Moravu jezdí studovat odborníci z celého světa, je umění pavlovienu. To se nenašlo na všech lokalitách, pouze na těch centrálních, jako jsou Dolní Věstonice I, Pavlov I nebo Předmostí u Přerova. Zdá se, že jde právě o ta sídliště, kde se lovci mamutů zdržovali nejdéle a které byly aspoň z části snad obývané po celý rok. Z etnografických analogií víme, že současní lovci a sběrači tráví sháněním obživy jen několik málo hodin denně. Zbytek času potom tráví jinak, ať už je to vyprávěním příběhů, nebo právě výrobou ozdobných a uměleckých předmětů. Jednotný gravettský umělecký styl můžeme v této době sledovat po celé Evropě od Pyrenejského poloostrova až po západoruské stepi. Spočívá například v realistickém vyobrazování zvířat, v typickém, spíše asymetrickém abstraktním dekoru, pokrývajícím celé plochy zdobených předmětů, nebo ve zhotovování sošek matronovitých žen, dnes označovaných jako venuše. Přesto se každá z centrálních lokalit v uměleckém stylu částečně odlišuje. Z nejpůsobivějších dokladů umění pavlovienu je možné kromě Věstonické venuše uvést například téměř realistický portrét v podobě hlavičky ženy vyřezané z mamutoviny pocházející z Dolních Věstonic I, plaketu mamuta a lvice ve skoku z Pavlova I, geometrickým vzorem zdobené mamutovinové čelenky ze stejné lokality, nebo řezbu mamuta či rytinu takzvané geometrické venuše na mamutím klu z lokality Předmostí u Přerova.

V neposlední řadě je nutné jako jeden z významných fenoménů moravského pavlovienu uvést přítomnost několika hrobů na sídlištích. Pohřbívání celých těl zemřelých do hrobů, známé jako inhumace, nebylo v celém období paleolitu běžné. Vykopat jámu do permafrostu nebylo snadné, a snad i také proto dávali lidé v mladém paleolitu zřejmě přednost jiným způsobům pohřbívání. Vedle lokalit v severozápadní Itálii a v Rusku jsou to právě moravské lokality, které poskytly nejvíce dokladů hrobů, a tím i lidských kosterních pozůstatků, prvních moderních lidí v Evropě, kteří bývají někdy stále ještě označováni jako kromaňonci (podle nálezu gravettských hrobů pod převisem Cro-Magnon v Les Eyzies-de-Tayac v Dordogni). Jedná se zejména o hrob ženy v extrémně skrčené poloze na pravém boku (DV3) nalezený překrytý mamutí lopatkou a posypaný okrem na lokalitě Dolní Věstonice I. Tato žena trpěla zánětem kloubu dolní čelisti, což jí muselo působit chronické bolesti. Možná, že právě tyto bolesti, jak to známe z některých etnografických analogií, jí zajistily zvláštní místo (šamanky?) v tehdejší společnosti, což ji po smrti zajistilo výsadu jinak výjimečného pohřbu do země.

Trojhrob nalezený na lokalitě Dolní Věstonice II (DV13, DV14, DV15; rekonstrukční transformace).

Další hroby poskytla sousední lokalita Dolní Věstonice II, která se nachází nad současnou věstonickou cihelnou na okraji obce. Jednalo se zejména o unikátní hrob tří jedinců (DV13, DV14, DV15), pohřbených v natažené poloze v mělké zahloubenině. Na základě nálezů zuhelnatělých zlomků dřeva se zdá, že byl tento trojhrob původně překryt nějakou dřevěnou konstrukcí. Podle genetické analýzy byli všichni tři jedinci mužského pohlaví, ačkoliv prostřední jedinec vykazuje antropologicky částečně ženské znaky. Hrobová výbava se skládala z mamutovinových přívěšků, provrtaných liščích a vlčích zubů, štípané industrie a několika schránek měkkýšů. Mladý muž pohřbený vlevo leží na svém levém boku, mírně nahrbený, ruce má natažené do pánevní oblasti prostředního jedince, který leží na zádech s hlavou otočenou směrem k muži pohřbenému vpravo. Tento muž byl uložen těsně vedle prostředního jedince na břicho. Lebky všech tří pohřbených, stejně jako pánev prostředního jedince jsou posypány okrovým barvivem. Interpretace tohoto pohřbu není jednoznačná a můžeme se pouze domýšlet, co se zde přibližně před třiceti tisíci lety událo. Nedaleko od tohoto hrobu byl objeven ještě další pohřeb. Jedná se o muže (DV16), pohřbeného ve stanu ve skrčené poloze na pravém boku s koleny, které se téměř dotýkají ohniště ve středu stanu. Další pohřeb muže ve skrčené poloze překrytý mamutí lopatkou byl objeven také na blízké lokalitě Pavlov I. Tento hrob byl ovšem dost poškozen půdotokem.

Konečně je potřeba zmínit také slavný nález hromadného hrobu asi dvaceti jedinců, který uskutečnil v roce 1894 slavný moravský badatel Karel Jaroslav Maška na sídlišti lovců mamutů v Předmostí u Přerova. Lidské kosterní pozůstatky (jednalo se o 5 mužů, 3 ženy a 12 dětí) byly uloženy v oválné jámě překryté kameny. Kostry se nacházely ve skrčené poloze a byly překryty mamutími lopatkami. Zdá se, že ne všechny kosti byly uloženy v anatomickém pořádku, což svědčí pro teorii, že se jednalo o místo druhotného spočinutí lidských pozůstatků, které byly původně uloženy někde jinde, tedy o sekundární hrob. Antropologicky byly nálezy zpracovány známým antropologem Jindřichem Matiegkou, genetická analýza bohužel není možná, protože nálezy shořely v roce 1945 při požáru mikulovského zámku, kde byly v té době uloženy. To ovšem neplatí o pohřbech z Dolních Věstonic a Pavlova, které se dochovaly, takže bylo možné v posledních letech provést genetickou analýzu zde nalezených lidských kosterních pozůstatků. Výsledky této analýzy nám společně s antropologickými zjištěními podávají poměrně dobrou představu o fyzické podobě lovců mamutů. Jednalo se o potomky prvních kolonistů Evropy, kteří přišli přes Přední východ z Afriky, takže úplně nepřekvapují jejich atletické proporce. Lidé tehdy dorůstali podobné výšky, jako dnes, muži mohli být i přes 180 cm vysocí, ženy dorůstaly výšky kolem 160 až 170 cm. Jako reminiscenci na africký původ měli zřejmě snědou barvu kůže. Genetické analýzy dále prokázaly, že při cestě moderních lidí do Evropy docházelo k jejich křížení s posledními neandrtálci, o čemž svědčí neandrtálská příměs v genomu lidí pohřbených v Dolních Věstonicích a v Pavlově. Ostatně tato neandrtálská příměs ve výši asi 2 % genomu je stále přítomna i u současných Evropanů.

Pohřbívání do sekundárního hrobu v Předmostí u Přerova (rekonstrukční napodobenina).

Výjimečnost slavného období zůstává nedoceněna

V období přibližně před 28 tisíci lety dochází k dalšímu ochlazování spojenému s postupem pevninského ledovce k jihu. To zřejmě způsobilo změnu tras tahu mamutů. Lokality pavlovienu se svojí bohatou kulturou zůstaly opuštěny a lidé se zčásti přesunuli do sousedního údolí Váhu, odkud známe větší množství lokalit z mladšího gravettienu, známého také jako willendorf-kostěnkovská fáze, z nichž ty nejznámější se nacházejí na katastru obce Moravany nad Váhom. Opuštěny nebyly ani lokality v Rusku, kde jsou nejvýznamnější koncentrací lokalit sídliště lovců mamutů v Kostěnkách na Donu, a ani některé rakouské lokality, z nichž nejznámější je sídliště Willendorf II v údolí Wachau, odkud pochází skulptura známé Willendorfské venuše, která je vyřezána z druhohorního vápence pravděpodobně původem z moravské Stránské skály u Brna. Ani Morava nebyla v období mladšího gravettienu lidmi opuštěna, o čemž svědčí nálezy několika loveckých sídlišť a také unikátní hrob šamana z Brna-Francouzské ulice, ze kterého pochází mimo jiné nález nejstarší loutky na světě v podobě sošky muže sestávající z několika částí vyřezané z mamutího klu. Do období mladšího gravettienu můžeme datovat také sídliště lovců mamutů, které se nachází již na území přilehlého Slezska, na kopci Landek v Ostavě-Petřkovicích. Pochází odtud nález torza venuše vyřezané z krevele. Tentokrát se ovšem nejedná o matrónu plných tvarů, ale spíše o mladou dívku. Z Petřkovic máme také první doklad spalovaní černého uhlí na světě. Rozvoj mladší fáze gravettienu potom ukončil přibližně před 24 tisíci lety nástup posledního pleniglaciálu.

Dosud uvedené informace nám snad dostatečně vysvětlují výjimečnost moravských nálezů z období lovců mamutů a objasňují, proč tyto nálezy vzbuzují takový zájem i v rámci mezinárodní odborné komunity. Nezasloužily by si však větší pozornost a popularizaci také v zemi svého původu? Kromě toho, že se o popularizaci objevů tohoto období snaží tento článek, tak by bylo také vhodné zmínit nedávno otevřený Archeopark Pavlov, který určitě stojí za návštěvu. Za zmínku určitě stojí také popularizační projekt Antropark malíře Libora Baláka, který si klade za cíl pomocí maleb rekonstruujících život v pravěku na základě zejména archeologických nálezů přiblížit toto téma široké veřejnosti. A právě období mladého paleolitu a zejména kultura gravettienu je jedním z hlavních témat, kterým se Libor Balák ve svých rekonstrukcích věnuje. Právě proto jsme využili jeho moderně pojatých maleb k doplnění tohoto článku. Třeba někoho inspirují k návštěvě webových stránek projektu Antropark, kde je podobných rekonstrukcí pravěkého života k vidění daleko víc.

Text článku: Ondřej Mlejnek, Excellent Research Centre of Archaeometry

Ilustrace: Libor Balák, projekt Antropark

Doporučujeme

1 Trackback / Pingback

  1. Doba, kdy byla Morava opravdu světová | Moravský národ

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*