Do kraje zavítal překrásný podzimní čas. Krajinou se proháněl vítr a bral s sebou již jen lehce ve větvích uchycené listy. Vysoké nebe brázdili letci z ptačí říše a také na dlouhém provázku různobarevní papíroví draci. Strniště a posečené louky ožily houfy dětí sledujících s radostí své letce.
Pouštění draků má dlouholetou tradici především ve východní Asii. Draci, používaní dospělými jako spojky mezi lidmi a bohy nebo jako způsob zastrašování nepřítele, mají v Čině tisíciletou tradici. Japonci tento způsob převzali a vypouštěním papírových draků se snažili vyprosit svým dětem pevné zdraví. Síla větru však nebyla využívána jen v oblasti iracionální zábavy, ale ve výškách létající draky lidé využívali ve službách vojenských, v meteorologii, a také – pozor – k tažení kočárů.
Patent k tomu byl zapsán v roce 1826 a draky tažený kočár dokázal uvést pět osob a pohyboval se rychlostí až 40 km v hodině. Proslulý B. Franklin zase s jejich pomocí dokázal, že blesk je elektrický výboj. Létající draci prokázaly dobrou službu ve vývoji a při stavbě letadel. Při svých pokusech papírové draky používali bratři Whrigtové i vynálezce mikrofonu, telefonu a gramofonu A. G. Bell.
Dráčku, jsi hodný
Podzimní pouštění draků milují také moji vnuci. V slunečném a větrném pozdním odpoledni s nimi vyrážím za humna a prožívám jejich radost ze zajímavé zábavy. Děti pozorně sledují na modré obloze svého barevného vyslance a zkouší jej dostat, na provázku dlouhém až 40 metrů, co nejvýše. Radují se nejen z jeho klidného letu, ale také z ostrého šelestu třásní dlouhého dračího ocasu. Ne vždy se však daří.
Drak někdy v poryvech větru ztratí oporu vzdušného proudu a náhle i výšku, prudce zamíří k zemi a těžce dopadne do oraniště. Po havárii dráčka vnučky Marušky, jsem jí otřel slzičky a pomohl dívence dostat barevného letce zpět do výšky. Když vzlétl, měla velikánskou radost. Ale ne na dlouho! Její chvilková nepozornost způsobila, že držák provázku jí vyklouzl z ručky, drak využil získané svobody, vyrazil do výšky a s větrem o závod letěl do dáli. Děvče strnulo! Usedlo do trávy a propuklo v usedavý pláč! Její miláček se vzdaloval. Ani já jsem nevěřil, že se malé holčině vrátí. Ale stal se zázrak!
V dáli se držadlo, tažené těsné nad zemí zachytilo ve větvích stromku na okraji vinice. S velkou radostí jsme za uvězněným drakem běželi a opět jej lapili. Stačilo jen provázek opatrně namotat zpět na držadlo a malá holčina si s velkou radostí svého ztracence nesla zpátky. Nevěřili byste, kolik to bylo štěstí a radosti. „Dědo, dědečku! Moc děkuju! A můj dráčku, jsi hodný, že ses zastavil a neuletěl mně!“, opakovala slova vděku a díků za něco, co jsem nemohl ovlivnit a co bylo jen dílem náhody. To velké a krásné dětské štěstí a radost jsem jí moc přál! Ještě večer před spaním jsme si dlouho povídali pohádku o nezbedném dráčku, který se vydal do světa, ale neuletěl daleko…
Text a foto: František Synek
František Synek je etnograf, historik a fejetonista. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář