Evropa regionů – vodítko k zvládnutí celosvětové pandemické krize

Ilustrační snímek

Dostal jsem typ od jedné mé vídeňské kolegyně v práci a pustil si v rádiu debatu o hranicích v dobách koronových, prý se tam mluví i o té naší již mediálně proslavené demonstraci na hraničním přechodu mezi Slavonicemi a Fratresem. Hostem vysílání Rakouského rozhlasu ORF byla paní Ulrike Guérotová, německá politoložka, publicistka a profesorka pro evropskou politiku a demokracii na Dunajské univerzitě v Kremži. Tématem hodinového pořadu na vysílači Ö1, srovnatelného svou kvalitou a zaměřením asi nejlépe s českým Radiožurnálem, bylo nadcházející  35. výročí podpisu pod první Schengenskou dohodu, která umožňuje nejen volný pohyb financí a zboží, ale také osob ve všech státech Evropské unie, které tuto dohodu podepsaly – tedy i České republiky (2007) a Rakouska (1995).

V extrémních dobách, jako je pandemie koronaviru, či statisíce utečenců napřič celou Evropskou unií, se ukazuje, že neexistuje celoevropský scénář, který by podobným situacím mohl zabránit či nastalou situaci na nějakém základě, závazném pro všechny členské státy, koordinovat. Zažíváme tedy řešení na úrovni národních států, které si zavírají a otvírají hranice v podstatě podle libosti. Proč mohou i za takových okolností proudit bez omezení napříč celou Evropou například citróny ze Španělska, nikoliv však občané dvou sousedních zemí? Jaké právní legitimace bylo použito, či snad dokonce zneužito, pro zmíněný akt porušení Schengenské dohody, tím se bude podle paní profesorky muset zabývat i Evropský soud.

Miliony lidí v EU žijí nebo pracují ve dvou státech současně

V Evropské unii žije kolem 20 milionů lidí, kteří pracují, žijí či mají své chalupy v několika různých státech současně. Nejen jejich práva byla porušena, a tato okolnost je šokující a nesmí být brána jako samozřejmost. Stalo se, a nyní se musíme vědecky zabývat právními i psychologickými dopady, které zavření hranic znamená pro nás všechny. Kritika se upíná především směrem k vládám tzv. národních států, které nechaly většinu hranic zavřít již v polovině března.

Situace v Německu byla ještě o něco komplikovanější, protože tam se zavíraly i některé vnitřní hranice mezi jednotlivými spolkovými republikami, například mezi Schleswig Holsteinem, Hamburgem a Thüringenem. Jak to, že v napjatých dobách rozhodují o globální krizi národní státy? To je přeci paradoxní, vždyť velkou krizi nejde řešit unilaterálně, tedy pouze jednostranně, omezeně.  Tyto instrumenty Evropské unii zatím chybí, bez nich se však při řešení například pandemie, utečenců či klimatických změn do budoucna neobejdeme.

EU složená z jednotlivých zemí, nikoliv národních států

Východiskem by mohla být jistá forma celoevropské vlády, která by rozhodovala jednoduchou většinou, a ne, jak je tomu nyní, jednohlasně. Možná ale, že klíčem k úspěchu je i právě federální uspořádání jednotlivých zemí, které v určitých případech nabízí lokální řešení. Pandemie přeci nevypukla v celé Itálii, Španělsku či Francii, nýbrž v její určité části. Proč tedy zavírat hned hranice všechny? Jedno z ohnisek koronaviru byl Müllhausen – malý, ohraničený region, ležící na území tří sousedních, suverénních států – Francie, Lucemburska a Německa. Hermetické uzavření státních hranic se právě v tomto případě ukázalo jako zcela kontraproduktivní, ne-li fatální. Protože ani v takto malém regionu nemohla proudit přeshraniční pomoc – ve formě přístrojů, ochranných pomůcek či zdravotního personálu. A to samozřejmě platí i obráceně. Tam, kde se nákaza nešíří, je nesmyslné zavírat státní hranice. Regionální karantény tedy ano, a to i přeshraničně, nikoliv však zavření hranic jako takových.

Smutné je, že se hranice začnou zavírat nejdříve tam, kde se to jaksi administrativně nabízí, kde již dělení evropanů má nějakou „tradici“. A kde má tuto tradici hlubší, než na bývalé železné oponě mezi Východem a Západem?! Vyvalit přes noc a bezstarostně nainstalovat betonové zátarasy na pomyslnou čáru mezi třeba Moravou a Dolním Rakouskem spadá přesně do této kategorie a je důkazem toho, že jsme toto traumatické dělení nepřekonali ani po třiceti letech.

Autor: w.m. Foto: twenty20

Doporučujeme

2 Comments

  1. Domnívám se že nejenom téměř celá citace článku, ale i sama myšlenka nějaké centrální evropské vlády je totální blbost. Už tak nám mnohá absurdní bruselská nařízení a zákazy hodně strpčují každodenní život. Ano, možná se některé věci mohly řešit jinak, ale po bitvě každý generál. Ale podívejme se třeba na příklad takového Vietnamu, který zvládl všechno na víc jak jedničku! Už při šesti! případech prokázaného koronaviru vyhlásil pandemii! A jak to vypadá v zemích, kde si z toho v počátku dělali srandu?
    Myšlenka spojené Evropy není špatná, ale pouze založená na svobodné vůli jednotlivých národů a jejich právu rozhodovat o tom, co společného přijmou a co ne. Protože tak jak se rozlišují jednotlivci, jak jsme každý unikát, tak jsou na tom i národy se svými specifikami. A stejně jako nemá šanci na šťastné přežití donucený sňatek, nemůže mít dlouhodobé trvání svazek států bez podpory jejich národů!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*