Po celé léto jsem slýchával hlasité kejhání hus, které se ve větším hejnu promenádovaly po nedaleké zahradě. Ve výhledu z okna mé pracovny se na vzdáleném pažitu batolila velká vodní drůbež připomínající i v horkém létě sněhobílé koule. Čas od času se celá ta husí parta s hlasitým křikem rozběhla a po chvíli již všechny jako na povel běžely a mávaly křídly. Dobře krmené však nemohly vzlétnout, takže po nedlouhém provětrání svých perutí zase přistály na matičce zemi.
Čas konce husího hejna nadešel právě s blížícím se svátkem svatého Martina. Nejinak tomu bylo i v tomto roce. Jednoho rána hejno zmizelo z mého zorného pole a utichl i husí křik a kejhání. Nastal čas husí zabíjačky! Na pracovních stolech se kupila nehybná drůbeží těla, z nichž ženy zkušeně trhaly peří a pečlivě čistily zlatavou kůži i od posledního stonku. V podvečer onoho pro husí družinu smutného dne přistála v přepravní bedně dvě čistá husí těla také na naší chodbě. V konvičce vedle přepravky byla k dalšímu využití odložena husí krev. Bylo tu tedy vše pro pravé domácí husí hody!
Žlutozlatá torza moje paní vyvrhla, pečlivě naporcovala a kuchyní se brzy nesly vůně škvařícího se sádla a restovaných husích jatérek. S čerstvým voňavým chlebem nebeské to mňamky! „Domácí husí speciality však musí být podávány postupně“, vysvětluji nejmladšímu z vnuků, který po celý den na husí zabíjačce dospělým pěkně pomáhal. „Na stůl přijdou nejdříve uvařené kosti k obírání, doplněné husí krví upraženou na cibulce. Krvná máčka se podává s vařenými bramborami“, končím mezi prvními sousty svůj výklad a jen dodávám: „Kdo touto pochoutkou Vojtíku, opovrhne, nezkusil všechny dobroty husy.“ Ty však – husí polévka se zelím, sádlo na čerstvém krajíci, restovaná játra, pečené maso s knedlíky a zelím nebo vařené maso obírané z korpusu – přijdou na řadu až později.
Se svátkem Martina jsou husy spjaty od nepaměti. Traduje se, že nejstarší obyčeje mají kořeny až v 5. století z oblasti franské Galie a vztahují se ke dnu pohřbu tohoto světce. V církevním kalendáři je toto datum spojováno se začátkem doby šestitýdenního adventního půstu. Právě proto je se svátkem sv. Martina odjakživa spojeno tolik vzruchu. Svátek je spojen nejen s husí pečínkou a vínem, ale k jeho oslavě jsou podávány i svatomartinské rohlíčky, svatomartinské menu nebo se konají svatomartinské hody. Den svatého Martina byl vždy svátkem vítaným pro nadmíru dobrého jídla, mladého vína a nespoutaného veselí, souvisejícími s koncem hospodářského roku a hojností úrody. Zatímco u nás si lahodíme chutím našeho mladého vína, Francouzi si v ústech laskají doušky beaujolais nouveau, které se v zemi galského kohouta uvádí na trh právě o svátku svatého Martina. Holt, Evropa je malá a její tradiční kuchyně i potřeby vínapitelů jsou si celá tisícileté více než podobné a blízké!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář