S blížící se folklorní olympiádou zvanou Slovácký rok, ožívají staré a pradávné, z běžného života vyřazené projevy folklorní, kroje i nářadí. V této letní době k nim předávno patřily nezaměnitelné vozy na svážení obilních snopů, zvané žebřiňáky. A tak dnes se ze sucha starých stodol a přístřešků jednou za léta přihlásí o své slovo a poslouží k dopravě krojované chasy ve slavnostních průvodech…
Jeden takový, určitě téměř sto let starý selský vůz, jsme nedávno po částech vydolovali z prastaré, ještě z nabíjenice vystavěné stodoly, na jejímž jednom trámu je vytesáno oznámení: 1899 SS. Sešlost a starobylost zdí i staré mapy však dokazují, že hospodářské stavení zde stálo již před rokem 1873! Vročení s iniciálami jména tesaře SS – Simeon Sedláček, datují spíše stavbu krovů a střechy.
Na upravený trávník dvora byly postupně vyloženy jednotlivé části starého dřevěného vozu, který zhotovovali z vyzrálého bukového, dubového nebo jasanového dřeva a kujného železa dávní zruční koláři a kováři. Čtyři kola jsou sestavena z hlavy, špic, loukotí a ráfu. Nasazovala se na dobře vazelínou, dříve černočernou mazlavou kolomazí – šmírem, natřené kovové nápravy, na něž se před uzavřením štekslí a lónikem, nakonec nasadily dřevěné podpěry zvané lušně.
Přední části vozu umožňující zatáčení – rejdování, tvoří ramena, stolička, nápravník, voplín, pojížďka, klanice, ardeň a oje, na jejímž konci byl kovový výčnělek na uchycení řetězů od postrojů zvaný formánek. Vzadu byl druhý nápravník, ramena spojená svěrákem s rozvorou, zakončenou hřebem, stolička, klanice, palečky a oka. Zadní kola měla brzdu – šlajf, složenou z nosiče, rukou k brzdě (šlajfhulcnou), šandami a dřevěnými brzdícími špalky (pracmami). Brzdil za vozem kráčející pomocník kočího.
Při žních se užívalo prodlouženého typu s delší rozvorou a žebřinami. Ty byly zhotoveny z horního rámu s nosem a rámu dolního. Rámy byly spojeny mečíky. Žebřiny bývaly vybaveny bočními houpačkami. Kratším žebřinám se říkalo fasuňky a jezdilo se s nimi do lesa pro chvojí. Pro zápřah koní nebo krav byly nezbytné váhy, rozporky a držáky. Pro posezení formana byla vpředu vozu mezi žebřinami položena deska. Tomuto sedátku se říkalo šajstrok.
Za mírného poprchání jsme složili vůz, který bude po zápřahu koní a osazení krojovanou chasou ozdobou průvodu i důkazem, že jsou stále ještě mezi námi hospodáři, kteří i jednou za několik let dovedou starý vůz složit a natěšeně s ním vyrazit do ulic. Z pokolení na pokolení z odkazu a k poctě svých otců a dědů, k povzbuzení a posílení ducha svých dětí a vnuků. Všem patří poděkování za uchovávání starých tradic bez nostalgie a smutku. To proto, že i náš současný život vytváří tradice nové a stejně vznešené jako byly tradice za života předků. Časy i životy se mění, lidský um zůstává!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
I takový žebřiňák byl dobře promyšlený výrobek – dnes by se řeklo “modulová konstrukce”.
Po přečtení fejetonu už je mi jasné, jak mohli chasníci vynést žebřiňák na střechu hospodáře, kterému se chtěli pomstít.