Jak mít radost v těžkých časech aneb Kuličky a ženy parádnice

V dnešní složité době je stále těžší udržet myšlenky dětí v dostatečné vzdálenosti od událostí na Ukrajině. Děti jsou zvídavé, starosti dospělých chápou jinak a vlastně je možná vůbec nechápou. I ve svém volném čase je dovedou z hlavy jen těžko vytěsnit. Nám se to s vnuky podařilo u staré jarní hry s kuličkami, kdysi pány kluky zvané hazard.

Nejstarší vnuk vytáhl z krabice své skleněné kuličky a už jsme i s jeho sestřičkou plánovali hru. Ovšem najít v dnešní době ztvrdlou a rovnou hliněnou zem vhodnou k vyhloubení důlku a ke hře byl problém. Upravili jsme si proto část betonového chodníku, který jsme vybavili prohlubní. Zábavná dětská hra mohla začít. Prsty cvrnkaly skleněnky k důlku, ty poskakovaly po tvrdém podkladu a my jsme prožili pár hodin smíchu, veselé a užitečné zábavy.

Cestou s míčem do zahrady malá vnučka objevila na prádelní šňůře vyvěšené starodávné plátěné pokrývky hlavy. Čerstvě vyprané čepce se vyhřívaly na sluníčku a sbíraly bělavou barvu. Děti překvapil jejich název: gargula. Takové slovo nikdy neslyšely a vůbec o něm nic nevěděly. Vnučka pozorně prohlížela okraje jí neznámé věci. Lemovaná byla jemnou krajkou a pěkně zdobenou vzorovanou různobarevnou stužkou. Její prastařence kdysi zdobná krajka úhledně rámovala čelo i skráně. Správně nasazenou gargulu si zezadu vázala kolem hlavy plátěnou stužkou. Každá vdaná žena chodila doma i na veřejnosti s pokrývkou hlavy. Tu tvořila gargula s šátkem obyčejným nebo svátečním. Tomu honosnějšímu se říkalo šatka.

Vdané ženy a stařenky nechodily prostovlasé. Ale svobodná děvčata si do pole své delší kadeře umně zaplétala do copů na konci zdobených barevnou stuhou. Tenké copy si splétaly i vdané ženy a stařenky. Vplétaly do nich úzkou šňůrku, pomocí které je svázaly na temeni hlavy blíže k zátylku do malého drdolu. Na něm gargula dobře seděla. Bohatě vyšívaný čepec dostávala nevěsta ve svatební den od kmotřenky. „Dědo, vaše mamky a báby byly velké parádnice!“, s radostí konstatovala vnučka, která se také do kroje ráda ve svátek oblékne.

Věřit v dobro

Stařenka v garguli tiše vysedávala u kamen a odříkávala svou denní porci modliteb. Za děti, za vnuky, za manžela. Také za úrodu, mír, štěstí a klid v rodině i v zemi. Televizi poznala až v závěru svého života. Zahlédla-li film plný střílení a násilí, podivovala se přemíře neštěstí. Říkala: „Co enom na tych mordech vidíte! Proč to dávajú do televíze! Dyť sa na to dívajú aj děcka! Co z nich bude? Enom darebáci!“

A měla pravdu. Přemíra fiktivního násilí v televizi i faktického ve světě je zbytečná. Stará žena věřila v dobro. Děti i dospělí by měli více vnímat radost a štěstí, které život nabízí. Třeba při hře hazard nebo poznáváním starých věcí, které naše prarodiče obklopovaly a činily jejich život pěkným a spokojeným. I když i oni prožili své neblahé časy a války. Ale ve své zábavě a hrách je neměli.

Autor textu a foto: František Synek

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.