
Brzy po Velikonocích jsem dostal z redakce jednoho nejmenovaného deníku anketní otázku: „Kdybych mohl, kterou filmovou roli bych si rád zahrál?“ Bez velkého rozmýšlení jsem uvedl jména mých dětských idolů Old Shatterhanda a jeho rudého bratra Vinnetoua.
Tito neskuteční hrdinové dnes již klasických filmových indiánek byli před šedesáti lety našimi velkými vzory, hrdiny i příkladem osobní statečnosti, odvahy, přátelství, nezištné pomoci slabším a lidem v nesnázích. Z jejich romantického pohledu na svět a jeho problémy jsme se učili, že násilí je vždy spravedlivě potrestáno, ale může být – bez pocitu slabošství – také překonáno vstřícností a schopností vést jednání bez zbytečných protimluv a slovních útoků. Jako kluci jsme toho o životě věděli málo a filmovým bratrům jsme věřili.
Dotaz jsem doplnil vysvětlením: „Roli obou hrdinů jsem uvedl v této složité mezinárodní situaci z důvodů pocitu absence jakékoliv snahy představitelů států o vstřícnost a odvahu k jednání s oběma znesvářenými stranami. Románoví bratři byli náčelníky svého lidu. Dovedli vzít strasti druhých za své a mírová jednání vedli nejčastěji slovem. Dnešnímu složitému světu odhodlaní lídři chybí! Ti menší se vyjadřují až příliš hlasitě s cílem zviditelnit sama sebe, ti velcí komentují věci opatrně a zpovzdálí. Otevřeně však nejedná nikdo a lidé na obou stranách zákopů umírají! Místo umírněnosti soků a sbližujících kroků k jednání, zní neoblomné a zatvrzelé verbování jít jisté vlastní zkáze vstříc!“
Hledejme cesty k usmíření
K současné situaci nemělo nikdy dojít. Útočníka je třeba nejen označit a spravedlivě ztrestat, ale také hledat cesty k usmíření, jednat s ním, zapálit dýmku míru. Všude na Zemi si lidé přejí pro sebe a své nejbližší klid a mír! Ten se však neprobere k životu, když hlavní slovo mají zbraňové systémy, když si lídři a nepřátelé nesednou k jednacímu stolu pod bílou vlajkou příměří. Ne pro svou pravdu, ale pro životy ohrožených. Všem by mělo záležet na každém lidském životě. Bohužel, k jednání se neschyluje, ale naopak, do ohně je přiléván olej v podobě osočování agresora a dodávání zbraní napadené straně.
Přitom je známo, že problémová území svírá ozbrojený konflikt již osm let a evropští a světoví lídři za tu dobu nenašli cestu k jednání, k řešení problémů a konečně k vybafání kalumetu mezi znesvářenými stranami. Jen hrozili slovy, restrikcemi i zbraněmi, ale bezpečí a životy milionů lidí tím nezajistili. To by seriáloví bratři nikdy nedopustili. Ve škole nás učili, že vzory se mají následovat.
Najde někdo cestu k jednání? Evropa není velká. Zeměpisně sahá až k Uralu. Nelze ji jednoduše a navždy rozdělit! Tvoří ji Západ a Východ. To jsou dvě plíce jednoho těla. A to tělo je nemocné, žádá léčení. S jednou zdravou a fungující dlouho nevydrží a nikdy už nebude dostatečně silné a odolné. Léčení často bolí, ale může být i beze zbraní, a jeho jediným cílem je zdravé, ne mrtvé tělo.
Autor textu: František Synek, foto: C. Hamilton: Pláč ptáka bouřliváka (Orbis 1965), Vinnetou
František Synek je etnograf, historik a fejetonista. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Jistě, Vincek a Olda přece se Santerem nebo Foresterem trpělivě vyjednávali.
Tyhle názory by mě umrtvily. Bezbřehá naivita a nepoučitelnost z tisíciletí lidských dějin.
Dnes nejsou hrdinové jako v Sedmi statečných.
Války se vedou jinak – pokud možno co nejdál od vlastního území.
Politika, banksteři a obranný průmysl vyhrává na všech frontách.
Ještě přidám slova Nšo-či z filmu Vinnetou:
„Kdo nezabrání křivdě, je stejně vinen, jako ten, kdo ji spáchal.”
V různých obměnách tuto větu můžete najít v mnoha pramenech od rozličných autorů.