Maluje na sklo přes padesát let. Alois Krutílek na Sklářském dnu v Rožnově přilákal turisty secesními vzory

Alois Krutílek z Valašska spojil svůj život se štětcem, barvami a sklem. Inspirací je mu hlavně příroda. Pracoval ve valašskomeziříčských sklárnách, později si založil živnost. Udržování řemesel a lidovým tradicím by se podle něj měla věnovat větší pozornost. „Lidé jsou u nás schopní udělat nádherné věci, ale nikdo jim to nezaplatí. Vím, že jinde v Evropě mají problém menší, na řemesla se snaží více dávat pozor, aby udrželi tradici,“ uvedl. Své jedinečné umění předvedl návštěvníkům Sklářského dne v Rožnově pod Radhoštěm.

Pane Krutílku, jak se Vám líbí atmosféra ve Valašském muzeu v přírodě? Jak reagují návštěvníci?

Je to tady úžasné. Nádherné prostředí, příjemní lidé. Rádi se zajímají, poslouchají, sledují, co říkáte. Přicházejí s malými dětmi. To je výborné, že dětí vidí řemeslo.

Všimla jsem si, že se turisté dost zajímají také o vzory, které k malování používáte, že?

Vzory, které vidíte, jsou z roku 1912. Mě fascinuje tahle ruční práce. Podívejte se na tu zlatou linku.

Můžete popsat techniku, kterou na sklo malujete?

Jde o klasickou štětcovou techniku malby. Předvádím starou malbu, která se používala za první republiky. Po první světové válce už byly vzory úplně jiné. Mě zajímá secese. To je moje srdcovka. Secesní vzory, tvary, Mucha.

Odkud čerpáte inspiraci?

Samozřejmě z přírody. Než namaluji nějaký květinový motiv, nejdřív se podívám, jak vlastně ta květina vypadá, v jakém prostoru vynikne nejlíp, jaká je vhodná kompozice a jaké je její okolní přirozené prostředí. Pak se snažím vše zasadit do malby. Mám své hranice, ale napodobit lze hodně.

Pracujete doma v dílně?

Jistě. Tam je spousta regálů. Kdybyste to viděla, to je hromada skla! Šílené. Nevím, jak se jí zbavím. Už teď z toho mám hrůzu.

Jak jste se vlastně k malování na sklo dostal?

Mě to zajímalo od malička. Táhla mě hudba a malování. Pocházím z dědiny kousek od Valašského Meziříčí. Měli jsme pana řídícího, který uměl nádherně malovat. Mě se to tak strašně líbilo. Zkoušel jsem obrazy i portréty.

Studoval jste uměleckou školu?

Pokoušel jsem se dostat na uměleckou školu v Uherském Hradišti, ale neměl jsem doporučení od KSČ. Nevzali mě, ale nelituji. S využitím skla nepracujete jen s barvami, střídáte různé povrchy, reliéfy, je to bohatší. Absolvoval jsem sklářské učiliště. Měli jsme na malbu úžasného mistra.

Pracoval jste pak v oboru?

Ano. Byl jsem zaměstnaný ve valašskomeziříčských sklárnách. Jak končily, pracoval jsem chvíli na volné noze. Ze začátku se řemeslům dařilo, ale pak šlo vše do útlumu. Držel jsem si dílnu, ale nemohl jste se uživit a tak jsem dělal, co se dalo. Pracoval jsem jako tesař, keramik, modelář, dělal jsem i strojníka a nakonec ve Viganticích s elektronikou. Teď už jsem v důchodu.

Malování jsem se ale věnoval stále. Nemohl jsem skončit, asi bych se pak už k tomu nevrátil. Mám doma dílnu s veškerým zařízením a vše pořídit nebyla levná záležitost. Ve Valašském Meziříčí dřív pracovalo asi deset malířů soukromě a už jsem zbyl jen já. Mám na dílně hromadu barev a nevím, co s tím.

Pracoval jste jen ve Valašském Meziříčí nebo také v Karolince?

Ve sklárnách v Karolince jsem byl občas na výpomoc.

Asi jste slyšel, že tam ukončili po 160 letech provoz.

Slyšel. Totálně skončili.

Co na to říkáte?

Škoda je hlavně hutní výroby. Dělali tak nádherné sklo! Takové jsem snad nikde neviděl. Mně to připadalo jak benátské sklo. Křehoučké, jemné, lehoučké, zvonilo, mělo nádhernou barvu a jiskru. Uměli dekory zlacené, ryté i leptané. Dokázali vyrobit úžasné tvary skla. A ty barvy!

Co je na téhle práci nejdůležitější? Jaké předpoklady člověk musí mít?

Asi trpělivost. Sledovat barvy, mít inspiraci. Je tolik nádherných motivů, které bych chtěl namalovat. Ale nevím, jestli to v důchodu všechno zvládnu.

Jak se podle Vás dnes přistupuje k řemeslné výrobě a tradičním technikám?

Jak kde. Moc se o tom nemluví. Je spousta šikovných lidí, šikovných sklářů na špičkové úrovní, ale nikdo o nich neví. Navíc, pokud chcete vyrobit něco špičkového, náklady rostou. Jde pak o prodejnost. Lidé jsou u nás schopní udělat nádherné věci, ale nikdo jim to nezaplatí. Vím, že jinde v Evropě mají problém menší, na řemesla se snaží více dávat pozor, aby udrželi tradici. Právě jsem mluvil s jedním sklářem, říkal, že je brusič, dělá fasety, historické věci, doplňky do starých luceren. Je schopen vyrobit coko-li, ale nezaplatí mu to. Je to těžké.

Kolik let se vlastně zabýváte malováním na sklo? Pojďme to spočítat. Šel jsem do učení v 68. roce. Tehdy nad námi létaly letadla a přijely tanky. Vzpomínám si, jak jsem si říkal: já do té školy snad ani nenastoupím, jestli nám to tady rozbombardují.      

Podívejte se na další fota ze Sklářského dne

Autor a foto: Daniela Čunková