Morava má místo v Evropě regionů, nabízí jiný pohled na evropskou integraci

Morava byla po staletí samosprávnou středoevropskou zemí s vlastním sněmem, vládou a zákony. Moderní doba jí nepřála. Kvůli nacionalistickému pnutí a komunistické diktatuře přišla o veškerou autonomii. Postupně sílí hlasy pro návrat k osvědčenému. Nejen na Moravě, ale v celé Evropě.

“My, občané České republiky, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku”. Těmito slovy začíná Ústava České republiky. Základní právní norma tohoto státu zná naše tradiční země. Horší je to ale s jejím vlastním obsahem. Čechy, Morava ani Slezsko neexistují jako správní jednotky, natož samosprávné celky. A to přestože zmíněná preambule Ústavy pokračuje příslibem “věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české”.

Polistopadová politická elita totiž porušila sliby z počátku devadesátých let a svolila se vznikem samosprávných krajů, které popírají naše tradiční země. Vzniklo čtrnáct útvarů, které prakticky vůbec nerespektují zemské hranice a nápadně připomínají komunistické kraje z časů Gottwalda a Slánského. Jsou navíc obdařeny slabými kompetencemi a nedostatečnými finančními zdroji. Spíše než silné regiony připomínají zvětšené okresy přerozdělující dotace ze státní či unijní kasy.

Probíhají sice krajské volby, ale zvolená reprezentace toho či onoho kraje má tak malý manévrovací prostor, že prakticky nemůže nic podstatného změnit. Dálnici na Vídeň nepostaví, letiště nerozlétá, nemůže vyhlásit ani přírodní rezervaci. Prakticky ve všech oblastech dominuje ústřední moc soustředěná v Praze. Tam se rozdávají úkoly, povolení a peníze. Zbytek je pouhá hra na samosprávu.

Jak k tomu došlo? Vysvětlení se nabízí několik. Po pádu komunistického režimu se zvedla vlna moravského sebevědomí a volání po návratu samosprávy Moravy. Ránu této snaze zasadila smrt charismatického vůdce Boleslava Bárty, který stanul v čele moravského hnutí, ale i rozpad Československa. Panovala iracionální obava, že Moravané zopakují slovenský scénář, citelně živená médii s redakcemi sídlícími v Praze. Budoval se nový stát a moravská otázka musela jít stranou.

Část odpovědi ale spočívá i v chování vlivných politiků z Moravy, kteří se podřídili a o návratu zemské samosprávy dlouhou dobu nechtěli nic slyšet. Spokojili se s umělými kraji, na jejichž existenci mají mnozí osobní zájem. Typickým krajským politikem je úspěšný politik ze středně velkého města, který si přihrává dotace do místa své volební podpory.

Evropské zkušenosti

Problému nefunkční regionální správy a nesvébytné regionální politiky nečelí jen Česká republika. Velká nespokojenost je znát v prakticky celé postkomunistické Evropě. Pestrá řešení přijatá po devětaosmdesátém připomínají experimentální laboratoř. Všechny ty župy, kraje a vojvodství mají ovšem jedno společné – ústřední vlády jim přiznaly právě takový význam a sílu, aby je nemohly ohrozit. A pokud chtějí něco mermomocí prosadit, vždy je převálcují. Kompetenčně, finančně nebo u soudu.

Jiná situace panuje ve vyspělejší části Evropy, kde nemusely z gruntu decentralizovat perfektně disciplinovaný systém pod vládou státostrany. Rozhodně neplatí, že by v průběhu posledních staletí přijaly jednotný recept. Jiný příběh píšou francouzské departementy a německé spolkové země. Míra autonomie jednotlivých samosprávných celků je značně variabilní, přesto dosahuje násobné významnosti oproti jejich východním protějškům.

Nejdále v tomto ohledu došli v sousedním Německu, které se pyšní vysoce efektivním silným federalismem. O něco slabší verzi mají v rovněž sousedním Rakousku, na své kantony samozřejmě nedají dopustit Švýcaři. Dokážete si představit, že samosprávný orgán vyhlašuje hygienická nařízení v souladu s vlastní protiepidemickou politikou, buduje univerzity, vydržuje zemskou policii? Že rozhoduje o vlastních daních? A že se přitom pořád nemusí ptát vlády v Berlíně či Bernu, co má přesně dělat, protože ta se stará o jiné, celostátní záležitosti?

Taková je realita federálních států, jakýmsi mezistupněm jsou pak státy regionalizované. Jejich samosprávné regiony sice nemají tak silné postavení, přesto zůstávají pro ústřední vládu v Itálii či Španělsku nepřehlédnutelné. Zvláště některé z nich jsou hodně slyšet, ať už jde o Katalánsko či severoitalské regiony.

Poslední kategorií jsou unitární státy se silným centralismem jako je Francie. I zde ale dochází v poslední době k posunům, kdy krůček po krůčku posiluje regionální samospráva. Právě francouzská vláda nedávno zavedla zvětšené správní regiony, které svou vahou a kompetencemi představují politického partnera Paříže, byť ještě zdaleka ne rovnocenného.

Celé toto posilování regionů na úkor centralizovaných “národních států” rámuje pojem Evropa regionů. Operuje se s ním od osmdesátých let, kdy došlo v demokratické části Evropy k vlně volebních úspěchů politických sil usilujících o posíleních svých regionů. Regionalisté zaznamenali významné úspěchy ve vlámské části Belgie, v severní Itálii, Katalánsku i Skotsku. Ovlivnilo to celé politické klima v rámci procesu evropské integrace.

Logickým vyústěním byl i vznik společné politické platformy na půdě Evropského parlamentu. Později přijala název Evropská svobodná aliance (European Free Alliance, EFA). EFA sdružuje na padesát regionalistických stran a hnutí z celé Evropy. Své místo v ní má i Morava, kterou zastupuje Moravské zemské hnutí.

• 

• 

Změna je možná

Vývoj ve vyspělejší části Evropy dává naději, že se pozitivní změny dotknou její východnější části. Navzdory všem překážkám, které do cesty klade dominantní ústřední moc, iracionální strach či prostá nevědomost a lhostejnost. S přibývajícím časovým odstupem od experimentů na přelomu tisíciletí přichází kritické zhodnocení. Vedle vágních požadavků větší efektivity či e-governmentu se začínají v debatě ozývat tóny hlubšího pochopení role regionů opřených o silnou identitu.

Česká republika zatím tuto cestu nenastoupila. Veřejnost dosud “nepálí” nedobré nastavení veřejné správy, ačkoliv se přímo týká všech obyvatel. Zatím vznikají ostrůvky kritické diskuze, ať už mezi odborníky či aktivními občany. Také současná vláda, která slibuje velké změny, nedokázala představit zásadní reformu. Přesto se jí nebude moci zcela vyhnout. Alespoň pokud chce dostát základnímu pravidlu, že předá republiku v lepším stavu, než ve kterém ji převzala. Může se přitom poučit našimi vlastními i evropskými zkušenostmi a opřít se o přetrvávající odkaz našich tradičních zemí.

Autor: redakce, foto: redakce, Wikimedia Commons