Na Pražském hradě si slavnostně připomněli 25 let existence krajů. Je co oslavovat?

Na Pražském hradě se slavilo 25 let krajů – prezident Pavel konstatoval, že se staly pevnou součástí politického systému a mezistupněm mezi obcemi a státem. Co ale na Hradě nezaznělo? Text otevírá stinné stránky současného uspořádání: vznik krajů na poválečném územním principu, útlum zemské identity Moravy a Slezska, rostoucí dominance Prahy, prohlubující se ekonomické a demografické rozdíly i slabé kompetence krajů. Je náš centralistický model dlouhodobě udržitelný – a co je potřeba změnit, aby se regiony nevylidňovaly a nezaostávaly?

Na Pražském hradě se 27. listopadu konalo setkání současných i dřívějších krajských hejtmanů a zástupců Rady Asociace krajů ČR k příležitosti připomenutí  25 let existence krajů. Prezident Pavel uvedl, že se kraje staly standartní součástí českého politického systému a fungujícím mezistupněm mezi obcemi a státem. Současné poměry v krajích, regionech a obcích na Hradě tematizovány nebyly. Vzhledem k tomu, že vznik krajů a neuskutečnění zemského zřízení představuje mnohostranné problémy pro naše regiony, je zapotřebí uvést také několik údajů o kterých se na Hradě nemluvilo.

Naše kraje byly vytvořeny v roce 2000 na územním principu rozdělení státu po komunistickém převzetí moci v roce 1948, aby prostřednictvím krajských národních výborů bylo zabezpečeno centrální řízení státu. Naše tradiční země byly administrativně zrušeny a politicko-kulturní identita Moravy a Slezska byla závažně potlačena. Kraje,  tzv. vyšší samosprávné územní celky, se v uplynulém čtvrtstoletí staly pro nás již samozřejmým rozdělením našeho státu, zatímco naše staleté tradiční státní uspořádání, tedy zemské uspořádání se svými správními okresy, upadlo téměř v zapomnění.

Většině obyvatel se již zřejmě dostala do podvědomí příslušnost ke svému kraji a krajskému městu, i když v běžném životě se s krajskými úřady často do styku nedostanou. Ovšem příslušnost k současným krajům nemohla lidem nahradit tradiční regionální a zemskou identitu, která je v Čechách a hlavně na Moravě stále silná.

Kraje zvyšují dominantní postavení Prahy, bývalá okrasní města upadají

Velmi specifické pro naši společnost je vztah obyvatel k našemu hlavnímu městu, které se svým dominantním postavením a velmi rozdílnými společenskými poměry, ve srovnání s našimi regiony, nám tak kulturně a politicky vzdaluje a odcizuje. Dominance středočeské metropole je především výrazná v hospodářské sféře. Velikost hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele je v hlavním městě víc než dvojnásobná než v našich krajích. Téměř veškeré významné státní i veřejné úřady a instituce jsou umístěny v hlavním městě, což znamená mnohamiliardové částky ze státního rozpočtu a v neposlední řadě i mnohonásobně vyšší daňové příspěvky v hlavním městě v přepočtu na obyvatele než v našich městech a obcích.

Velké ekonomické rozdíly jsou patrné také ve srovnání Prahy s krajskými městy, ale ještě ve větší míře s okresními městy, což je pro naši zemi poměrně nový nepříznivý vývojový trend. Dosavadní státoprávní vývoj má za následek dokonce  vznik vnitřních i okrajových periferií v našem státě, což je pro středoevropské poměry dost neobvyklé. Např. polský stát se mnohém lépe postaral o svá slezská území než náš stát o naše severní pohraniční oblasti, které patří k našim nejproblematičtějším sociálně-hospodářským regionům. 

Exodus z regionů do centra

Dalším stěžejním problémem souvisejícím s naším centralistickým státním uspořádáním je masivní odchod obyvatel z regionů. Podle údajů demografů do roku 2050 dojde ke snížení počtu obyvatel v mnoha krajích až o dvacet procent. Zatímco ve středočeské aglomeraci během jen jedné generace se zvýší počet obyvatel o půl milionu. Takové negativní regionální demografické prognózy jsou srovnatelné jen s údaji v balkánských zemích.

Vzhledem k našemu neuspokojivému ekonomickému regionálnímu vývoji zajisté stojí za zamyšlení do jaké míry je naše centralistické politicko-správní uspořádání dlouhodobě akceptovatelné a jaké jsou důvody tohoto nepříznivého vývoje.

Naše kraje, na rozdíl od evropských regionů, mají málo politicko-správních kompetencí jak na území svého kraje, tak ve styku se státními orgány a jsou finančně na nich prakticky zcela závislé. Možnosti vlastního identického rozvoje jsou velmi omezené. Hlavní náplní činnosti krajů jsou především v sociální a vzdělávací sféře. Kompetence krajů v tak důležité ekonomické sféře jsou minimální.

K porozumnění státoprávní problematiky našeho státu nutno také uvést, že Asociace krajů ČR jako zájmová nevládní organizace dokonce nemá ústavní zakotvení v systému státní správy. Její postavení je tedy ještě politicky slabší než postavení krajů a je na srovnatelné úrovni jako mnohé nevládní organizace. Což samo o sobě názorně zobrazuje slabé postavení našich tzv. územních samosprávných celků v našem státě. To nejsou zajisté dobré předpoklady pro snižování rozdílů životních poměrů v našich regionech ve srovnání se středočeskou aglomerací a už vůbec ne s regiony v sousedních zemích.

Je tedy nejvyšší čas, aby naše politické elity, které stály u zrodu krajů, se začaly hlavními problémy našich regionů vážně zabývat.

Autor: Milan Valenta Foto: Zlínský kraj

Ing. Milan Valenta se narodil v roce 1954 v Luhačovicích. Je absolventem Stavební fakulty na VUT Brno. V roce 1986 emigroval do Německé spolkové republiky. V profesionálním životě působil jako stavební projektant a ekonom. Během svého pobytu v zahraničí se mimo jiné věnoval sledování společenského a hospodářského vývoje především v německy mluvících zemích s důrazem na porozumění souvislostí mezi státoprávním uspořádáním a vývojem tamních samosprávných územních celků. Tato zkušenost vedla k vypracování a vydání publikace o stavu územní samosprávy ve východní části České republiky pod názvem Morava zemský ráj, nebo periferie Evropy.