Nadšenec vyšel po stopách Cyrila a Metoděje z Konstantinopole na Moravu. Chce oživit jejich odkaz i přispět na opravu kostela

Milovník moravské historie Jiří Novotný z Pavlovic na Vyškovsku se rozhodl podniknout velký experiment – po 1161 letech absolvovat cestu z Konstantinopole, dnešního Istanbulu, na Moravu tak, jak ji podnikli věrozvěstové Cyril a Metoděj. Motivovala ho k tomu snaha upozornit na důležitost odkazu bratrů ze Soluně, i na nutnost udržovaní a rozvíjení tohoto duchovního a kulturního dědictví. Současně se takto rozhodl podpořit sbírku, která má za cíl opravu střechy kostela sv. Cyrila a Metoděje v Rostěnicích.

Pouť, která byla naplánována na 40 + 1 dní odstartovala v Istanbulu na velikonoční pondělí a pokud vše proběhne dobře, cílem je dorazit 10. května na hradisko svatého Klimenta v moravských Chřibech. “Cesta je trochu i podobenství k čtyřicetiletému bloudění Izraelitů na poušti,” popisuje poutník, který se vydal na trasu dlouhou přibližně 1600 km. Každý den ušel průměrně 44 km, přičemž někdy to bylo jen 30 km, jindy až 60 km.

Kdy a jakou trasou skutečně šli soluňští bratři?

Cestu chtěl Novotný podniknout již vloni v souvislosti s výročím vyslání Cyrila a Metoděje na Moravu v roce 863, plány mu však zhatilo narození potomka, kvůli kterému pouť o rok odložil. Při plánování cesty vycházel z historických záznamů i vlastních dedukcí. Například Velikonoce v roce 863 končily 1. dubna a bylo nepravděpodobné, že by se na cestu věrozvěstové vydali během nejvýznamnějších svátků. Cyril a Metoděj tedy zřejmě vyrazili někdy na začátku dubna a podle pravoslavné nebo ortodoxní tradice byli jedenáctého května na Moravě. “Chtěl bych dorazit ke stejnému datu jedenáctého na Moravu,” vysvětluje poutník, který se snaží maximálně držet historických dat.

Náročné bylo také naplánovat trasu tak, aby co nejvíce odpovídala původní pouti Cyrila a Metoděje: “Trasu jsem se snažil sledovat přesně podle dochovaných záznamů a indicií. Někde je to celkem snadné, v různých kaňonech nebo sídlech, někde jsem dokonce přímo viděl tu prastarou Via Militaris, po které rozhodně šli. Tam tedy člověk jde takřka na centimetry přesně. Pak jsou také úseky, kde se krajina rozevře, například v Srbsku nebo Maďarsku, kde se ta trasa dá jen volně odhadovat.“

Během cesty poutník využívá ubytování v soukromí, apartmánu nebo v levném hotelu. “Táhnu si sebou spacák, karimatku i stan, kdyby bylo zle, ale to se použije zřejmě až na Klimentku, kde prostě není žádné zařízení,” doplňuje poutník i záložní variantu ubytování, které se však, dle svých slov, snažil spíše vyhnout kvůli hygieně i zdraví. “Ostatně, nemyslím si, že by se Cyril a Metoděj, když putovali, váleli jako žebráci někde u cesty. Spíš využívali těch možností, co doba poskytovala. Pořád ještě existovaly nějaké osady na troskách starých měst z římské doby, byly tam zemědělské usedlosti, kde se dalo ubytovat, koupit si jídlo a tak dále,” dodává.

Ráno vypálit červa, cestou gumové medvídky

Náročnou cestu zvládal poutník i díky speciálnímu jídelníčku: “Ráno si dám panáka na lačno, což považuju za základ. Díky tomu můžu předejít všem možným průjmům a infekcím. Většinou jdu ráno na lačno třeba 5, 10, 15 km a teprve potom se někde zastavím po 2 hodinách třeba na sodovku. Přes den se živím zpravidla jenom čokoládou, tatrankami a gumovými medvídky kvůli šlachám. Málokdy si přes den dám něco většího, leda třeba nějaký štrůdl. Stalo se mi v Chorvatsku, že jsem chtěl jen malinko okoštovat z prasátka, co tam grilovali, a dostal jsem velkou porci, kterou jsem trávil až do večera.” Teplé jídlo si dopřává teprve večer a upřednostňuje místní pokrmy.

Přestože cesta sama je náročná, je její součástí i setkávání a povídání s lidmi a došlo i na témata týkající se odkazu Cyrila a Metoděje. Reakce byly různorodé. “V Turecku jsem čekal, že je to nebude příliš zajímat, ale v Bulharsku a Srbsku jsem očekával velké nadšení. Většina lidí však byla k odkazu bratrů lhostejná,” sdílí své zklamání poutník. “Lidé v Turecku jsou k cizincům velmi uctiví. Nabízeli čaj a byli velmi pohostinní. Když jsem se pokusil vysvětlit smysl cesty, dali mi najevo, že o křesťanství nemají zájem. Myslel jsem, že když přejedu do Bulharska, strhne se lavina zájmu, ale nestalo se tak. Krajina Rumélie byla taková nekřesťanská a v celém Bulharsku byla jediná zmínka o Cyrilu a Metoději v podobě sochy na náměstí v Sofii,” popisuje první ojedinělý odkaz na soluňské bratry. “Měl jsem pocit, že Bulhaři jsou si vědomi, že tito dva věrozvěsti byli na začátku křesťanství v jejich zemi, ale jsou jim vzdálení. V Srbsku, kde jsem mluvil srbsky, jsem si s lidmi povykládal, ale vášnivé křesťanství jsem tam neviděl,” přidává další zkušenosti z Balkánu. O něco více připomínek věrozvěstů nalezl v Chorvatsku a Maďarsku. Společné jim však bylo to, že postrádaly jakoukoliv zmínku o Moravě. “Odkaz Moravy je, zdá se, zapomenut a dědictví Cyrila a Metoděje je už jen vzdáleně přítomno,” popisuje s povzdechem realitu, v níž lidé mají o věrozvěstech určité povědomí, ale není více prožívané.

Přestože mnozí cestovatelé popisují různé extrémní zkušenosti ze svých cest, on sám na cestě dobrodružné události nevyhledává. “Mám pocit, že největší zážitky člověk získává sám se sebou, když musí překonávat každodenní bolest a další překážky.” poznamenává poutník. Na svých cestách zažil jen několik útoků od potulných psů, zejména v Bulharsku, což bylo pro něj velmi náročné. Naopak přestože se setkal s velkým množstvím různých lidí, nikdy nezažil negativní lidský kontakt, což považuje za pozitivní zjištění.

Stále nedocenění soluňští bratři

Experimentální cesta potvrdila některé předpoklady ohledně délky i trasy putování věrozvěstů na Moravu i o vlivu Cyrila a Metoděje na Balkáně, ale také ukázala, že jejich dědictví není vždy dostatečně oceněno. “Je smutné, že se v učebnicích věnuje jejich odkazu tak málo pozornosti. Vždyť oba bratři měli za sebou již několik misí a mohli se stát vysokými státními úředníky, ale místo toho odmítli biskupské posty a chtěli se stáhnout do kláštera. Potom však přijali výzvu a odjeli na Moravu plnit úkol, který byl vyšší než požadavky světské nebo církevní moci. Vložili do toho veškerý svůj talent a zbytek života věnovali práci, kterou tam odvedli. Cyril se po odchodu na Moravu do Konstantinopole nikdy nevrátil a zemřel v Římě, zatímco Metoděj pokračoval v práci a obhajoval jejich misi. Po návratu z vězení, kde byl držen ve velmi špatných podmínkách, se znovu vypravil do Konstantinopole a poté se vrátil na Moravu, kde zemřel. Je smutné, že se v učebnicích věnuje jejich odkazu tak málo pozornosti a jsou prezentováni způsobem, který neodpovídá jejich skutečnému významu a obětem. Cílem by mělo být více upozornit na jejich přínos a dát jim uznání, které si zaslouží.” uzavírá poutník.

Obnova kostela Cyrila a Metoděje

Putování sice v souladu s tradicí směřuje na hradisko svatého Klimenta, kde soluňští bratři na Moravě působili, ale úplný závěr má v sobotu jedenáctého května večer v Rostěnicích na Vyškovsku, kde proběhne děkovná mše v kostele Cyrila a Metoděje. Ten je s poutí spojen nejen tematicky postavami bratrů, ale také cílem pomoci s obnovou střechy tohoto chrámu. Všichni, kteří se nějak ztotožňují s tímto dědictvím tak mohou přispět nadačnímu fondu, které výtěžek sbírky věnuje na opravu kostela.

Po návratu plánuje Jiří Novotný zpracovat své zážitky a postřehy do podoby cestopisu a možná i CD s promluvami z cesty. A kdo ví, třeba zajistí, že i další generace budou vnímat význam těchto výjimečných mužů a třeba dokonce inspiruje další následovníky kteří se vydají na “velkou moravskou poutní cestu” ve stopách Cyrila a Metoděje.

Autor: red Foto: Jiří Novotný