
Dnes jsme se dozvěděli, že ředitel Psychiatrické nemocnici Mgr. Polák končí ve funkci k 30. 6. Do dnešního dne jsme zaznamenali mnoho článků a názorů k této kroměřížské kauze. Oslovili jsme dřívějšího primáře z kroměřížské psychiatrické nemocnice MUDr. Petra Hřibňáka, který tamní prostředí zná a může nám situaci přiblížit z jeho odborného pohledu.
Jak je vnímáte, pane doktore, články, které se v posledních dnech zabývají touto kroměřížskou kauzou?
Obsah článků, které jsem měl možnost číst, nevystihuje podstatu současného sporu mezi zaměstnanci a ředitelem.
Jak to myslíte?
Pro čtenáře nebo posluchače musí být zcela matoucí některé texty. Hlas zdravotníků, kteří mají bezprostřední zkušenost se situací tady a teď, je dáván na roveň těm, kteří zažili léčebnu v minulosti.
Můžete říci, jaká je vaše zkušenost?
Pracoval jsem jako lékař v kroměřížské psychiatrické nemocnici od roku 1981 do roku 2022. Byl jsem primářem na třech psychiatrických odděleních od roku 1990 do roku 2020. Poslední dva roky jsem byl pracovníkem na doléčovacím oddělení léčebny. Byl jsem zaměstnaný na malý úvazek, protože v roce 2020 jsem se rozhodl získat psychiatrické zkušenosti v Centru duševního zdraví v Přerově, kde jsem dnes členem multidisciplinárního týmu.
Můžete tedy srovnat, aspoň zhruba, jakým způsobem se pracuje v léčebně a jakým v ambulantní a terénní službě?
Podle mé zkušenosti mají oba způsoby práce své zásadní místo v péči o pacienty se závažnou duševní poruchou.
Léčebna v moderním pojetí psychiatrické nemocnice umožňuje, aby pacient byl poléčen pokud možno co nejdříve. Tato doba se liší u vážných duševních poruch. Délka léčby akutních příznaků nemoci bývá 14 dní až 2 měsíce a kvalitní doléčování musí následovat. Psychiatrická nemocnice v Kroměříži byla známa tím, že dlouhodobě hospitalizovaní klienti v délce 3 – 6 měsíců a déle tvořili asi 10 % klientely. Při počtu 900 pacientů to bývalo 90 pacientů, pobývajících na tzv. „chronických“ odděleních. Právě pro přesun těchto pacientů zpět do společnosti, jak se říká komunity, vznikají nové způsoby péče a doléčování. Všechna čísla berte jako zjednodušení popisu a statistiky.
V nemocnici platí řada pravidel a předpisů. Pro mě platil princip zodpovědnosti za léčbu pacientů, kdy garantem je nemocnice, s níž pacient uzavírá právně platný souhlas s léčbou. Osobní zodpovědnost nesl a snad dosud nese primář oddělení. Terapeutický proces je založen na vztahu, který není přísně osobní, ale vždy má základní roli zdravotník: Zdravotní sestra, klinický psycholog nebo lékař. Zdravotně sociální pracovnice je důležitou členkou týmu primariátu a zprostředkovává pacientovi mnoho informací. Do péče jsou zapojeni podle potřeby další pomocníci: peer (člověk se zkušeností s duševní nemocí), dobrovolníci, rodina, pracovnice činnostní terapie atd. Do popředí péče a pozornosti se dostávají v různé míře, nebo postupně všichni pacienti. Pacient se může obracet na kohokoli v širším týmu. Proces léčení v nemocnici bývá zpravidla ukončen předáním do ambulantní sféry. Léčba samotné nemoci může být celoživotní.
Centrum duševního zdraví představuje místo, kde klient uzavírá dohodu o spolupráci a participuje na léčbě, kterou mu zprostředkovává tým, ve kterém mají pracovníci rovnocenné postavení. Klient/pacient spolurozhoduje o podstatných krocích léčby, protože jeho duševní stav to již umožňuje. Tento způsob práce nelze směšovat s prací v nemocnici, kde akutní dezintegrace fungování pacientovy osobnosti neumožňuje plnou participaci pacienta na léčbě. V každém případě mu má být vždy postup vysvětlen podle principu poučeného souhlasu.

Chápu to zjednodušeně správně tak, že v nemocnici je pacient jakoby ve stavu akutní krize a není schopen plnit všechny své povinnosti a realizovat své možnosti, ale v době spolupráce s CDZ je už dostatečně, respektive plně schopen přijímat zodpovědnost za svůj život?
Dá se to tak říct. A není vhodné organizačně směšovat postupy akutní fáze a fáze doléčovací. Není na místě aplikovat některé postupy v době akutní fáze nemoci, protože to pacient nemůže přijmout a pochopit jako pro sebe podpůrné opatření. Jen na okraj dodávám, že mě vždy fascinuje proces změny ve vnímání nových léčebných možností: jak se z dobrých východisek psychiatrické reformy dá vytvořit ideologický klacek a pro šiřitele reformy mocenský nástroj. K podrobnému výkladu bych musel používat psychoanalytické pojmy.
Zná zdravotní personál své povinnosti a možnosti, jak pracovat s klienty?
Moje zkušenost s lidmi v léčebně, se kterými jsem spolupracoval, byla skvělá. Nechápu tedy, proč současný ředitel sděluje na veřejnost, že přebral léčebnu v tristním stavu. Ano, můžeme se bavit o stavu budov, rozvodných sítí a potřebě rekonstrukcí. Ale personál léčebny má bohatou zkušenost a navíc profesionální a lidskou schopnost vnímat a začlenit z podnětů reformy pro svoji práci s pacienty to užitečné. Stačí jim pomáhat, vytvářet prostor pro získání nových informací, např. i cestou prakticky orientovaných seminářů zaměřených cíleně na jednotlivé profesní skupiny. Možností je daleko více.
Podceňoval tedy současný ředitel zjednodušeně řečeno primáře, klinické psychology a mladé lékaře v léčebně?
Ředitel samozřejmě řekne, že nikoli. Ale reálný výsledek jeho působení je patrný ve výpovědích lékařů a klinických psychologů a dalších lékařů hrozících výpovědí. Tristní jsou slova pana ředitele, že on bude mít multidisciplinární týmy a „doktor si nebude dělat, co chce, a doposud to tak bylo, ale za něho se to změní.“ Zoufale shání náhradu za lékaře a primáře. Je ochoten přijmout do stavu zaměstnanců i lidi s pochybnou pověstí v oboru psychiatrie. K dnešnímu dni má Psychiatrická nemocnice Kroměříž podle mého názoru díky většině svých současných zaměstnanců a zásluhou jejich každodenní práce dobrou pověst. S nesouhlasným údivem čtu věty některých bývalých kolegů klinických psychologů nebo lékařů na jakoby dnešní situaci v léčebně bez znalosti výsledků konkrétní práce, která je dána úsilím a schopnostmi nynějšího personálu. Podle současného ředitele potřebuje léčebna ozdravit. Podle mě mladí lékaři a lékařky mají osobnostní předpoklady být výbornými profesionály a v sobě obrovský potenciál růstu. Toto pan ředitel vůbec nepodchytil a nepochopil. Asi má špatné rádce a rádkyně, jak se vladařům občas stává.
A na závěr, pane doktore, co byste si přál vy osobně?
Jsem rád, že pan ředitel reálně vyhodnotil současnou situaci, odstoupil a vytvořil tak možnost, aby se nemocnice ujal někdo, kdo nebude opakovat jeho chyby v přístupu, strategii i komunikaci. Je to poučení, že dovednosti pro řízení zdravotnické organizace člověk nemůže získat jen v sociální sféře. Současný pan ředitel své organizační úsilí může naopak zcela jistě nadále plnohodnotně uplatňovat tam, odkud do léčebny přišel. Podle vyjádření bývalých spolupracovníků by se dalo říci, že by se mohli na jeho působení v sociálním sektoru i těšit. Pokud je mi známo i většina zaměstnanců léčebny si přeje, aby pan ředitel působil v jiné organizaci, než je psychiatrická nemocnice. A ti, kteří k němu přilnuli z různých důvodů, mu mohou napomáhat ve složení multidisciplinárních týmů, případně se stát členy těchto týmů. Psychiatrická nemocnice se může už bez jeho přičinění věnovat svým základním úkolům: léčebně preventivní péči, vzdělávání mladých lékařů a klinických psychologů. Je schopna svými ověřenými postupy významně přispět k začleňování bývalých pacientů do komunity.
MUDr. Petr Hřibňák, nar. 1956, je absolvent Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy (1981), Atestace z psychiatrie (1984 a 1989), Atestace ze systematické psychoterapie (1998). Je lektorem a členem Slovenského institutu psychodynamické psychoterapie. V letech 1990- 2020 pracoval jako soudní znalec a primář psychiatrického doléčovacího primariátu v Kroměříži. Od roku 2020 působí jako lékař multidisciplinárního týmu CDZ Přerov. Zajímá se o psychosomatiku, psychoterapii a sociální psychiatrii.
Autor: red Foto: archiv redakce
Buďte první kdo přidá komentář