Na jednadvacátý srpen roku 1968 zřejmě nikdy nezapomene letos sedmdesátiletá Dana Voříšková z Ratíškovic. Měla krátce po zásnubách se svým chlapcem z Francie, který byl u ní v osudových okamžicích našeho národa právě na návštěvě.
„Pamatuji si, jak za mnou v noci přišla mamka a říkala mně: „Tata chrápe a nad hlavú nám pořád hučijú letadla. Tož to sa nedá ani spat!,“ vrací se ve vzpomínkách Dana Voříšková. Zároveň připomíná, že se svým snoubencem v pokoji samozřejmě nespala, protože byla jiná doba než je dnes. O pár hodin později všechny vzbudil otec a křičel: „Vy spíte a my jsme zabraní!!!!“ Já jsem v šoku ještě rozespalá odpověděla: „Němci?“ A otec na to: „Ne! Rusi!“ Zapnula jsem tranzistor a slyšeli jsme hlášení Československého rozhlasu z Prahy. Najednou se nám tata ztratil a objevil sa s přilbú na hlavě na motorce a s pantokem v ruce, že jede bránit Prahu. Můj budoucí manžel z Francie spal,“ vzpomíná na dramatické události pamětnice. O rok později si svého snoubence v Ratíškovicích vzala za muže a odešla s ním do Francie. Nový domov nalezla pětatřicet kilometrů od Paříže.
Prarodiče odešli za prací do Francie
„Jak jsme se poznali? To je dlouhá rodinná historie a sahá až do roku 1920, kdy měli svatbu rodiče z matčiny strany. Potom odešli do Francie za prací. Po první světové válce tam totiž chybělo moc mužů a neměl kdo pracovat v zemědělství, proto měli zájem i o pracovníky ze zahraničí. Tady byla krize, nebyla práce a to byl důvod, proč tam babička s dědečkem odešli. Měli tehdy už malého synka, mého strýce Josefa. Za hranicemi se jim potom narodily ještě tři dcery. Prostřední Štěpánka byla moje maminka,“ připomíná dobu před bezmála sto lety Dana Voříšková.
Dramatický konec druhé světové války
Domů se potom rodina vrátila po druhé světové válce. Dědeček byl totiž se svým nejstarším synem Josefem totálně nasazený v Rakousku. Před bombardováním Vídně se ke konci války domluvili, že kdyby se ve válečné vřavě nějak ztratili, tak se sejdou v Pavlovicích u bratra dědečka. A tak se také stalo. „Děda tehdy řekl, že když už je na Moravě, že se nikam do Francie vracet nebude. Napsal své ženě dopis, aby prodala, co může, sbalila děcka a přijela za ním. V Pavlovicích se všichni sešli koncem roku 1945,“ prozrazuje pamětnice. Následně se po odsunu sudetských Němců rodina usídlila v jednom z opuštěných statků v Pavlově a začali hospodařit na zemědělské půdě stejně jako dříve ve Francii. Podle vyprávění v té době v Pavlově žilo mnoho rodin původem z Ratíškovic.
Odchod do Karlových Varů a zpět na Moravu
„Maminka se zamilovala do jednoho fotbalisty z Ratíškovic a v roce 1949 byla svatba. Potom ale potratila, proto se s tatínkem přestěhovali do Karlových Varů, aby se tam mohla léčit. V roce 1950 jsem se narodila já a za dva roky sestra. Narodila jsem se sice v Čechách, ale vždy jsem se považovala za Moravačku. Tatínek byl také srdcem Moravák, proto ho to táhlo zpět. Když mně byly tři roky, stěhovali jsme se zpátky na Slovácko. Nějaký čas jsme bydleli v Pavlově a poté se přestěhovali do Ratíškovic. Maminka i její sestry byly ale rodilé Francouzsky, takže stále vzpomínaly na své dětství a mládí prožité v daleké zemi, kde zanechali své přátele. Zvlášť teta Máňa měla oblíbenou kamarádku, která byla původem z Polska. Po válce se vzájemně ztratily. Shledaly se až díky Červenému kříži, který kamarádku po válce vyhledal. Přijela k nám v roce 1960. Bylo mně deset let a tehdy jsem vůbec netušila, že to jednou bude moje tchýně,“ popisuje sled událostí Dana Voříšková. Přesto se tak po devíti letech stalo.
Sňatek z rozumu
„Víte, byl to takový sňatek z rozumu. Byla jsem zamilovaná do jednoho kluka z Ratíškovic, ale ten mě nechtěl. Při prvním setkání se ale do mne zamiloval syn francouzských přátel tety Máni, a tak jsem si ho vzala. Věděla jsem, že musím odjet někam daleko, abych zapomněla na svou první lásku,“ svěřuje se žena. Díky sňatku se jí podařilo do zahraničí vystěhovat legální cestou. Nejdříve ve Francii pracovala ve fabrice a díky tomu se naučila jazyk, protože doma s manželem a nejbližší rodinou mluvila polsky, protože z Polska pocházeli. V roce 1971 se jí narodil syn Richard. Manželství vydrželo třiadvacet let a poté se rozpadlo.
Sekretářkou ve Spolku rodáků z Československa
Od začátku roku 1977 začala pracovat v Paříži na pozici sekretářky ve Spolku rodáků z Československa. O dva roky později byla zvolena tajemnicí. „Já jsem pro krajany dýchala,“ tvrdí Dana Voříšková. Krajanům pomáhala vyřizovat zájezdy na spartakiády, letenky i víza. „Spolupracovali jsme s tehdejšími cestovními kancelářemi Čedok, Balnea, Rekrea i Československými aerolinkami. Spolek měl okolo tří tisíc členů, ale aktivních jich mohlo být jen pět set. Dvakrát ročně jsme pro krajany připravovali také společné obědy. Tehdy jsem využila toho, že jsem vyučená kuchařka a navařila kotel dršťkové polévky, knedlíky z mnoha kilogramů mouky i tažený štrůdl pro stovky účastníků. Byla to krásná setkání,“ míní pamětnice. Ve službě krajanům setrvala až do roku 1993. Po revoluci už spolek nebyl zapotřebí, proto zanikl. Dana Voříšková sice ztratila práci, ale záhy si našla jinou v knihkupectví a papírnictví. Zde časem vedla i účetnictví a nakonec pomáhala majitelce také v době její nemoci. To ji před odchodem do důchodu přivedlo k ošetřovatelství nemocných.
Iniciovala družbu Moraváků a Francouzů
Ještě před tím se ale Daně Voříškové podařil husarský kousek. V roce 1988, kdy nikdo netušil, že o rok později bude revoluce, vyřídila ze své vlastní iniciativy družbu mezi Ratíškovicemi a francouzským městečkem Vouziers. „Chtěla jsem, aby mí kamarádi a známí mohli snadněji cestovat do zahraničí a poznat zemi, ve které jsem žila. Navíc ve Vouziers je velký hřbitov, kde odpočívá mnou našich padlých vojáků z první světové války. Ve třicátých letech zde navíc náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk nechal postavit v té době nejmodernější gymnázium ve Francii, kde se mohli vzdělávat společně chlapci i děvčata, což nebylo vůbec běžné. Do země přivezl materiál i naše dělníky. No a rodiště Masaryka je pár kilometrů od Ratíškovic,“ zdůvodňuje svou iniciativu žena. Vzápětí přiznává, že to nebylo v tehdy komunistickém Československu vůbec jednoduché. Žádost o spolupráci totiž zůstala ležet v šuplíku jednoho úředníka Okresního národního výboru v Hodoníně.
S navázáním družby pomohl prezident Mitterrand
Po intervenci starosty francouzského města Vouziers pana Michel Baudier se nakonec do jednání vložil tehdejší prezident Francie François Mitterrand. Poté mohla být v roce 1988 podepsána Smlouva o přátelství a spolupráci mezi obcí Ratíškovice a městem Vouziers ve Francii. „Za obec Ratíškovice podepsal důležitý dokument tehdejší předseda Místního národního výboru Ratíškovice František Slezar a za město Vouziers jeho starosta Michel Baudier. Velkým dílem přispěla k podpisu dokumentu a tím k možnosti realizace dávného snu o přátelství a spolupráci s Franciíí Dana Voříšková,“ informují webové stránky Ratíškovic. Dana Voříšková se potom na dlouhé roky ujala funkce moderátorky a překladatelky každoročních setkání obou družebních obcí ať už ve Francii nebo na Moravě. Nyní se raduje z toho, že tato družba přivedla mnohé z obyvatel k tomu, aby se učili francouzsky. Od nového školního roku by měla začít výuka francouzštiny pro děti základní školy.
Zpět doma v Ratíškovicích
Do důchodu odešla v roce 2009 a poté se z Francie ihned natrvalo vrátila do Ratíškovic. „Víte, já říkám, že jsem Francii dala mládí, ale smrt jí už nedám,“ upozorňuje s nadsázkou žena ve svém stylově zařízeném domečku v Ratíškovicích. Při prvním pohledu na stavbu by si nezasvěcený mohl myslet, že se ocitl v minulých časech. Bílá fasáda s modrou podrovnávkou a slováckými ornamenty jasně upozorňuje všechny příchozí, že jsme na Slovácku. Při prohlídce domu návštěvník nemůže přehlédnout velkou krojovanou panenku v kyjovském kroji. Lidové kroje ostatně ukrývá i jedna skříň a majitelka se hrdě přiznává, že se do kroje ráda nastrojí. Na zdi je ale také velká fotografie syna, když byl malým klukem a je na ní v ratíškovickém kroji. V jedné z místností je ale také zavěšený obraz s vyšitým nápisem Kde domov můj. Jasně dává tušit, že obyvatelka domu v daleké cizině po Moravě tesknila a toužila se vrátit ke kořenům svých předků. Přesto všechno můžete v chodbě u vchodu vidět i malou vlaječku Francie a hned naproti zasklenou Deklarace lidských práv ve francouzštině z roku 1789. Prolínají se zde tak svět moravského Slovácka a Francie, která se nesmazatelně zapsala do dějin rodiny. „Pro mě jsou Ratíškovice ta nejkrásnější dědina. Když jsem žila ve Francii, jezdila jsem sem se synem téměř každý rok a jsem šťastná, že tady teď můžu zase trvale žít,“ říká při loučení žena se slzami v očích.
Autor a foto: Lenka Fojtíková
Buďte první kdo přidá komentář