SRDCE EVROPY aneb vídeňsko-moravský román

Jedna z mála věcí, kterou tzv. „Vídeňští Češi“ nikdy neměli, je svůj román. Měli svoje noviny, školy, divadelní spolky, tělocvičné organizace, politické strany a kandidáty, obchody, restaurace, banky atd. Nikdy se však nikomu nepodařilo napsat vídeňsko-český román. A najednou je tu. A není vídeňsko-český, nýbrž vídeňsko-moravský. Jmenuje se Srdce Evropy a napsala jej Pavla Horáková, spisovatelka narozená v Čechách, v Plzni.

Proto je nadmíru překvapující a velmi osvěžující, když se již na první stránce románu píše: „Ve druhé polovině devatenáctého století byla Severní dráha hlavní trasou přistěhovalců z Moravy, Slezska a Haliče a její konečná stanice, nádraží Kaiser Ferdinand-Nordbahnhof, jejich vstupní branou do Vídně.“

Že tzv. „Vídeňští Češi“ pocházejí především z Moravy, to už roku 1928 zaznamenal a statisticky dokázal historik F.A. Soukup ve své knize Česká menšina v Rakousku. Jenže pro něj byli všichni, kdo mluvili Česky, Čechy. Dokonce i Slováci (holt jako slovensky mluvící Češi, neboli Čechoslované). Na rozdíl od Čech, kde se velmi tvrdě rozlišovalo, a ještě stále rozlišuje dle nacionalistických pouček mezi Tschechen und Böhmen (totiž česky a německy mluvícím obyvatelstvem Čech), tohle rozdělování na Moravě nikdy neexistovalo. Všichni byli Mährer, neboli Moravané. Ať mluvili německým, nebo slovanským jazykem. Na toto téma a pár dalšich jsem se ptal autorky románu, Pavly Horákové.

České oficiální dějepisectví, ani to tzv. vídeňsko české, nerozlišuje mezi Čechy, Moravany a Slezany. Všichni jsou jednoduše Čechy. Vy však ano. Jak jste se k tomu propracovala?

Nejsem historička, nesleduji současnou historiografii, ale mám dojem, že odborníci, kteří promlouvají k veřejnosti ať třeba v pořadu České televize Historie.cs, nebo prostřednictvím podcastů a přednášek dostupných na YouTube, důsledně rozlišují zemskou příslušnost u historických postav a historické země Koruny české nelíčí jako jeden homogenní celek. V běžné mluvě si dávám záležet, abych říkala „Česká republika“, případně „Česko“, mám-li na mysli celý stát, a nikoli „Čechy“, které vnímám geograficky i kulturně odlišně od Moravy a Slezska. Přijde mi to stejně logické jako neříkat celé Británii Anglie.

Zpět k románu Pavly Horákové, který se odehrává z pohledu vlastní prababičky Kateřiny v dobách končícího C.K.Rakouska, prochází První světovou válkou, První republikou, Druhou světovou válkou až do přítomnosti, kdy autorka absolvuje spisovatelskou stáž na pozvání Rakouského ministerstva školství ve Vídni. Vaše prababička Kateřina žila skutečně v Kozojídkách na jihovýchodní Moravě a také částečně ve Vídni a psala si deník?

Moje prababička v mateřské linii se narodila v Kozojídkách, většinu života prožila ve Veselí nad Moravou a krátce pobývala ve Vídni a v Brně. Pokud vím, deník si nepsala, na to by asi neměla čas. Když byla na sklonku života upoutaná na lůžko a kvůli bolestem nemohla spát, nosil jí její nejstarší syn sešity, do kterých postupně sepsala rozsáhlé třídílné paměti. Ty pak její dcera, moje babička, přepsala na stroji a já jsem strojopis po dalších padesáti letech přepsala do počítače a nakonec úryvky z pamětí použila v románu Srdce Evropy.

Paní Kateřina se dle Vašeho názoru cítila jako Moravanka, nebo Češka, nebo se to, podle toho, jak se vyvíjela historie, měnilo?

Mohu se jen dohadovat na základě pamětí, které sepsala, že se ztotožňovala s myšlenkami národního obrození, ve smyslu konfrontace slovanského a germánského živlu, nebo že fandila Přemyslu Otakaru II. proti Rudolfu Habsburskému. Mluvila slováckým nářečím, ale dokonale ovládala spisovnou češtinu, protože byla velmi sečtělá a bystrá. A také dokázala perfektně imitovat středočeské nářečí, když v pamětech cituje členy rodiny Berouskových, kteří do Kozojídek pravidelně přijížděli s divadlem. Nejspíš nikdy v životě nebyla v Praze a pražské vyhlášení Československé republiky jí přišlo tak trochu „o nás bez nás“, jelikož rozpadem Rakouska-Uherska vznikla mezi ní a jejími sestrami a dalšími příbuznými ve Vídni státní hranice. Nevím, jak jí osobně, ale lidem v jejím okolí byl bližší císař František Josef než (jejich krajan) T. G. Masaryk. Těžce nesla kolaborantství svých krajanů s německými nacisty za druhé světové války, stejně jako kolaborantství (často týchž osob) s československým komunistickým režimem po válce. Řekla bych, že se považovala za příslušnici širšího českého národa, aniž by tím zpochybňovala svou moravskou identitu.

Máte v knize spoustu postřehů o tom, že není možné Moravany a Moravanky házet tak úplně do jednoho pytle s Čechy. Třeba to, jak poznamenáváte, že Vídeňstí Moravané nechodili tam, kam Češi. To jsou postřehy přímo Vaší prababičky? Překvapilo Vás to?

Ta věta pochází přímo z prababiččiných pamětí. Nevím, jestli mě to překvapilo. Například vzhledem k odlišnosti české a moravské lidové hudby asi dávalo smysl, že lidé chodili tančit tam, kde se hrály písně, které znali z domova. Víc mě při prvním čtení pamětí před mnoha lety překvapilo, jak rezervovaně se prababička stavěla ke vzniku Československa. Do té doby jsem byla přesvědčena, že vznik samostatného státu byl dávný splněný sen všech, kdo tři sta let „úpěli pod Rakouskem“. Na základě toho jednoho odstavce jsem o tom začala přemýšlet a hledat si další informace.

Jdete i podstatně dál. Třeba když píšte o rozdílech mezi Moravany a Čechy i historicky, že máme zapomenout na to, co traduje české dějepisectví z dob tzv. Národního obrození. Tam je tedy „pes zakopán“…

Přečtěte si  Akusticky i vizuálně unikátní cyklus Čarovné tóny Macochy oslavil 25. sezónu

Ten citát je fiktivní, dějepis jsem nikdy nestudovala. Ale to, že výuka dějepisu je snad v každé zemi tendenční a zahleděná do dějin vlastního národa, bohužel platí. Pokud se člověk chce na vlastní dějiny podívat pokud možno nezaujatě, měl by se pokusit ty národovecké brýle, které jsou mu nasazeny už v kolébce, odložit a hledat i jiné prameny než jen oficiální učebnice dějepisu.

Podobný rozhled, vnímání rozdílů, uvádění věcí na pravou míru, to vše je, dle mého názoru, u nás stále, i více než 150 let po tzv. národním obrození velice ojiděnělé. I ve vztahu k Moravě a moravanství. Já tomu říkám nebát se nazývat věci pravými jmény a vymanit se tak ze zajetí českého národního písemnictví z dob protiněmeckých bojů, které se vzájemnými nacionalistickými legendami jenom hemží.

K mé radosti tohle všechno v mých očích autorka, tak nějak mimo jiné, elegantně napravuje a uvádí na pravou míru. Velmi povzbuzující jsou údaje o celé řadě moravských osobností, které se vyznamenaly ve Vídni.

Seznam moravských osobností je u Vás poměrně obsažný. Obsahuje nejen slavná jména jako např. Maria Klement Hofbauer, patron Vídně. O tom se zatím nikdo jiný neodvážil psát jako o Moravanovi, tedy když vynechám moje články na facebooku… Je to jednoduše proto, že Morava, a Brno zvláště, měly k Vídni vždy blíž než Praha? 

Domnívám se, že na moravské přistěhovalectví do Vídně měla silný vliv Severní dráha vedoucí napříč Moravou. Odcházelo se tam i z Čech, a to i z oblastí přímo nesousedících s Rakousy, ale v mnohem menší míře, a spíš se jednalo o německojazyčné, vzdělané a lépe situované muže, kteří odcházeli za vzděláním, obchodem nebo kariérou. Z Moravy do Vídně kromě této vrstvy často proudili „přespočetní“ sourozenci z chudých velkých rodin, jako tomu bylo v případě mých předků. Prababička pocházela z deseti dětí a tolik by se jich v rodných Kozojídkách neuplatnilo a neuživilo. Tři sestry mé prababičky odešly do Vídně za tetou a už tam zůstaly a takzvaně se „poněmčily“. Geografická blízkost hrála velkou roli, z Kozojídek došli pěšky na Severní dráhu do Moravského Písku a za čtyři hodiny byli přímým vlakem na Severním nádraží. Vídeň považovali za přirozené centrum ekonomické, kulturní i duchovní.

Moravská Vídeň tedy bezesporu existovala, její oficiální tvář však byla posledních 150 let pod drtivým národnostním tlakem z Prahy. Tak dlouho, až z ní, třeba na moravský katolický tělocvičný spolek Orel, nic nezbylo – respektive až se všichni Moravané počeštili. A to vše ve jménu boje proti údajným hrozbám poněmčení… Kdy už konečně z této dávno překonané doby vybředneme? V románu Pavly Horákové tohle všechno cítím, a čtu, někdy i tak trochu mezi řádky:

Kdy jste odhodila brýle českého národního dějepisectví a začala přemýšlet nadnárodně? Nebo to ani tak necítíte? Je to jeden z odkazů Vaší prababičky Kateřiny?

Byla jsem vychována a vzdělána ještě v duchu obrozenecko-socialistického národovectví a trvalo mi mnoho let, než jsem pochopila, že česká identita je limitující a že daleko bližší je mi středoevropanství. Půlka mojí rodiny pochází z východních Čech, druhá polovina z Moravy, sama jsem vyrostla v Praze, ač jsem narozená v Plzni, kam moravští prarodiče odešli v padesátých letech za prací. Letos jsem strávila šest týdnů v Bratislavě a jako člověk, který dvě pětiny života prožil v Československu, jsem se tam cítila dobře. Žila jsem nějaký čas v Bělehradě, v Budapešti, ve Vídni, v Iowě, v Bristolu, ale Česká republika zůstane asi navždy mým domovem. Momentálně pendluji mezi Prahou a Mikulovem, někdejším německo-židovským, nyní otevřeným a kosmopolitním moravským městem, a je mi tak dobře.

Román Srdce Evropy vyšel v roce 2021 v nakladatelství Argo. Autorka Pavla Horáková, držitelka ceny Magnesia Litera, v úvodu mimo jiné „děkuje za podporu Rakouskému Federálnímu ministerstvu pro Evropu, integraci a zahraniční věci“, jehož stáž ji přivedla na několik měsíců do Vídně, které ji, jak vidno, silně poznamenaly.

Autor: w.m. Foto: nakladatelství Argo a archiv

Doporučujeme


3 Comments

  1. Cenu Magnesia Litera získala Pavla Horáková v roce 2019 za román Cena podivnosti. Za zde komentovaný román Srdce Evropy tuto cenu získala také? Kdy?

    • Moc pěkný článek o knize s tematikou Moravanů a Vídně. A původní chybnou informaci o důvodu udělení ceny Magnesia Litera už redakce taky opravila. Děkuji 🙂

  2. Moravská Vídeň tedy bezesporu existovala, její oficiální tvář však byla posledních 150 let pod drtivým národnostním tlakem z Prahy. Tak dlouho, až z ní, třeba na moravský katolický tělocvičný spolek Orel, nic nezbylo – respektive až se všichni Moravané počeštili. A to vše ve jménu boje proti údajným hrozbám poněmčení…
    Přesně! …údajným hrozbám z poněmčení….
    Ano, dobře si to čeští národní buditelé vymysleli a moravské buditele tím dokonale oblbli….a dodnes se to nepodařilo napravit!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*