Stát lidé nepovažují za svůj a nevěří mu, říká k nezvládnuté pandemii psycholog 

Situace ohledně pandemie COVID-19 je nyní na Moravě nejvážnější od jara. Mnohé nemocnice hlásí plnou kapacitu na akutních lůžkách, část pacientů se převáží do pražských nemocnic. O příčinách nezvládnutí pandemie jsme vedli rozhovor s psychologem Davidem Ungerem, který poskytuje odbornou pomoc ve Zlíně.

Jaká je aktuální situace ve Zlíně, kde působíte?

Poskytuji odborný dohled kolegyním psycholožkám v Krajské nemocnici Tomáše Bati. Tam, ale i z dalších nemocnic v okolí bijí na poplach. Situace je nyní zvládnutelná jen na hraně. Spíše mezi personálem dominují obavy z toho, co ještě přijde. Jsou neskutečně psychicky vyčerpaní. Ve srovnání s uplynulými vlnami je mezi lékaři a zdravotními sestrami mnohem více naštvání na velkou část populace, která sveřepě odmítá očkování. Tato vlna při vyšším naočkování nemusela vůbec být tak silná.   

Chodí k vám lidé, kteří potřebují psychologickou podporu a péči. Jak vnímají současnou situaci s pandemií?

V poslední době se hodně setkávám s tím, že zejména mladí lidé, kteří se nenechali očkovat, teď vnímají tlak ze strany státu na očkování a jsou proti němu v určitém odporu. Po již páté vlně se cítíme přirozeně z celé situace unaveni. Cítím velkou míru agrese, která je při určité výrazné nebo delší frustraci zcela přirozená. Hovoří se o takzvaných popíračích, ale popření je jedna se základních lidských obran, které se aktivují třeba bezprostředně po traumatech, katastrofách, tragických nehodách, zjištění vážných onemocnění. 

Jaké jsou podle vás příčiny toho, že se mnoho lidí proti očkování? Dá se to vysvětlit jejich psychickými rysy, nebo jde o jev celospolečenský?

Obojím. Mohli bychom uvažovat, a já o tom často přemýšlím, že odpor proti očkování souvisí s osobní citlivostí vůči vlastnímu tělu i duši, často jde o iracionální strach. Dále jsou vůči tomu náchylnější lidé, kteří mají více vnitřní potlačené agrese a zvýšené osobnostní nastavení ve smyslu nedůvěry hraničící někdy až s paranoidním myšlením. Ti potom více tíhnout k takzvaným konspiračním teoriím. To je psychologický výklad. Ten ale očividně nestačí. To, co se nyní děje, je celospolečenský jev, který nelze vysvětlit jen z pohledu jednotlivce.   

Jak to tedy můžeme vysvětlit?

Není to záležitost, která by vznikla nově s pandemií. Náš stát je v krizi a tato krize se poslední desetiletí neustále prohlubuje. Mezi lidmi je obrovská nedůvěra ve stát, jeho instituce, v politiky i odborníky. K informacím lidé přistupují už přímo jako k manipulacím a hledají ty správné a „necenzurované“. Je to masový fenomén. Navíc politici i odborníci selhávají v tom, že neumí být v krizi jednotní a čitelně vysvětlovat nutné kroky občanům. Spousta lidí využívá situace k osobnímu zviditelnění a politici si lidově řečeno „přihřívají svou polívčičku“.

Kde vidíte příčiny tohoto stavu?

V tom jak se tento stát a občanská společnost vyvíjela za posledních sto let. V podstatě ani jeden z režimů po roce 1918 neměl potřebnou důvěru mezi lidmi. Československo vzniklo revolučně na konci 1. světové války, než se lidé stačili rozkoukat. Mnozí tento režim přijali potom za svůj, ale zpočátku se jich nikdo na nic neptal. Byla tu období důvěry v reprezentaci, která zajistí potřebné změny, jako třeba na jaře 1968, ale lidé byli zakrátko hořce zklamáni. Po roce 1989 přišla svoboda, ale nové instituce nevznikly na čistém stole. Navíc došlo k rozpadu federace, který si lidé většinou nepřáli ani na Slovensku.

Například historik Marek Pavka víckrát poukázal na opomíjený fakt, že Česká republika a její ústava nevznikla s mandátem od občanů. Nebyly volby do ústavodárného parlamentu, který by ústavu přijal, ústava nebyla ani předložena ke schválení v referendu. Stát v tomto nemá legitimní ústavní základy a lidé ho nepovažují úplně za svůj. Když potom selhává dále – zmínil bych mafiánskou privatizaci, klientelismus, nešťastnou reformu veřejné správy, prorůstání politiky do médií nebo systémové zvýhodnění lichvářství, které poslalo mnoho lidí do dluhových pastí – to vše závažně a soustavně podlamuje důvěru lidí v tento stát.

Jak se to projevuje v pandemii?

Teď vidíme, jak nám chybí instituce, které dokázali po válce vybudovat třeba v Německu nebo Rakousku. Mám na mysli třeba Robert Koch Institut, který je v Německu onou nezpochybňovanou a jednotnou odbornou autoritou, která se těší velké důvěře a výrazně pomáhá zvládnutí pandemie.

Chybí také smysluplně organizované zdravotnictví, které je třeba v Německu řízeno především silnými zemskými samosprávami. Spolkové země jsou natolik velké, aby mohly efektivně spravovat své nemocnice, natolik malé, aby byli blízko lidem a natolik přirozené, aby s nimi občané byli sžití. Kraje v České republice jsou příliš velké na to, aby se staraly o okresní nemocnice a zase příliš malé, aby řešily situaci v celém spádovém regionu. Velké fakultní nemocnice navíc přímo spravuje stát a ty si hlídají své zájmy.

Přečtěte si  Hostětín zve na jablečné slavnosti, láká na zábavu pro celou rodinu

Výsledkem je chaos v řízení a spolupráci. Vyprávět by mohli lékaři z nemocnic v Karlovarském kraji, které byly nejvíce postiženy během jarní vlny. Fakultní pražské nemocnice jim nepomohli, jak bylo potřeba, a ministerstvo zdravotnictví jim zase zakázalo obrátit se s pomocí na bližší Sasko a Bavorsko. To je jasný důkaz selhání státu, systému jeho regionální samosprávy a rozdělení moci. A také český komplex méněcennosti – přece neřekneme o pomoc Německu, to radši necháme zahynout vlastní občany.  

Nehraje v tom tedy roli spíše určitá mentalita, „národní povaha“?

Ta se utváří dlouhodobě v průběhu dějinných událostí. Významný americký psycholog Seligman tomuto jevu u jednotlivce říká naučená bezmocnost. Naše národy se vlastně v průběhu historické zkušenosti naučily, že na jejich pohled se nikdo neptá, nezajímá se o něj, bojovat za něco nemá smysl a pokud chceme přežít, tak se musíme přizpůsobit. Ale co s tím, když už se to nedá vydržet? Vztek z frustrace je třeba nějak vyjádřit, a proto jsme si zvykli u nás kafrat, nadávat, nikomu nevěřit a nějak to vydržet.

Nejsme v tom ale úplně sami. Národy, které zažily velké otřesy, kde byly totalitní režimy, které se více dostaly pod kůži v normálních životech, na tom nyní jsou i ve zvládání pandemie podstatně hůř. Jedná se o střední a východní Evropu. Naopak, na západě a v severských zemích, kde je důvěra občanů ve stát vysoká a nedošlo tam k takovému narušení tradic, zvládají pandemii mnohem lépe. A to i v případě, kdy používají různé strategie boje s pandemií – můžeme srovnat Švédsko s jeho sousedy Dánskem a Norskem. Jdou jinou cestou, ale všichni úspěšně.

Je tedy evidentní, že fungování státu a jeho důvěra u občanů hraje při takové mimořádné situaci hlavní roli. Zajímavé je, že státy, které zažily jen autoritářské a spíše fašistické režimy, pandemii čelí lépe než státy se zkušeností komunistické totality. Podle mě zde hraje roli to, jak moc režim vstupoval do osobních životů, jak moc hluboko došlo k narušení rodinných vazeb, občanské společnosti i veřejných institucí.

Mnoho lidí má strach z omezení své svobody v důsledku protipandemických opatření. Je oprávněný?

Je rozhodně částečně pochopitelný. Dalo by se říci, že máme určitou vyšší „imunitu“ proti omezování lidských práv než ve státech, kde o svobodu v minulosti nepřišli. Ale kvůli tomu zase vůbec neumíme odlišit, kdy je krize a bojuje se s nepřítelem, byť je nyní neviditelný, a kdy je normální stav. Krásně to popsal již v minulém roce profesor Václav Bělohradský. Dnes umírá v ČR více než stovka lidí denně na COVID-19, včetně dosud zdravých čtyřicátníků, dokonce třicátníků. Hrozí kolaps nemocnic a to, že nebudou volná akutní lůžka pro další pacienty – po nehodách, se záněty slepého střeva atd. Lidé jsou v této situaci naštvaní, že nemohou popíjet svařené víno na adventním trhu, nechtějí si brát právo fandit na fotbalovém stadionu, cítí se diskriminováni, že bez očkování nemohou do restaurací.

V tom vidím vliv konzumu a potřeby bezmezné svobody, která není udržitelná. Nejde jen čerpat, musím být také odpovědným občanem, který pro své spoluobčany a stát něco udělá, vydrží, obětuje. V tomto je mezi námi velká míra sobectví, která jistě souvisí s vypjatým individualismem současné konzumní a globalizované společnosti. Takto to dál nikam pozitivně nemůže směřovat.

Co by se muselo změnit, abychom jako společnost fungovali lépe?

Máme naději, že můžeme tyto výzvy doby společně a svobodně sdílet. Příkopy jsou na to, aby se zasypávaly. Tato krize, včetně energetické a ekonomické, která nás spíše ještě čeká, může významně pomoci k tomu, že to staré a špatné se může snadněji odstranit nebo rozpadnout a my budeme mít příležitost naše instituce měnit a vytvářet lépe. Tak, aby tu nebyly velké skupiny občanů, kteří se cítí být na druhé koleji, jak je tomu dnes.

David Unger s kolegyněmi

David Unger je klinický psycholog a psychoterapeut. Dlouhodobě působil v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži, působí v psychologické ambulanci ve Zlíně a Otrokovicích, školí psychology v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně.

Doporučujeme

3 Comments

  1. To je uplne presne. V tomto state se nikdo na nic nikoho nepta. Co s takovym statem? Nedostatek prime demokracie. Zastupitelsky system je nachylny ke korupci, vydirani, zakulisnim tahum atd. Roky 18, 38, 45, 48, 68, 92 to je vse spojeno s rozhodovani ‘elit’ bez obcanu. Nazev statu Czechia. Jak se to stalo? Mela to nejaka strana v programu? Rozhodli si o tom obcane? Milion hlasu ve volbach bylo systemem automaticke prerozdeleno jinym stranam ne ti lide volili aniz by se tech volicu nekdo ptal. Pritom volby jsou zaklad demokracie. Kazdy hlas ma mit stejnou vahu. Atd.
    Jak muze nekdo takovy stat povazovat za svuj? Stat postaveny na neduvere v obcana. Proste potemkinova vesnice demokracie.

  2. Jak mohou Moravané – Slezané – Romové a další národnosti tento stát považovat za svůj, když je jim státem odpíráno základní právo na sebeurčení ? Možná jej považují za svůj někteří Češi , ale i jejich počty se menší. Stát bez základů se dříve či později rozpadne viz ČSR – ČSFR a nesmyslný čechoslovakizmus.

  3. “… Česká republika a její ústava nevznikla s mandátem od občanů. Nebyly volby do ústavodárného parlamentu, který by ústavu přijal, ústava nebyla ani předložena ke schválení v referendu. Stát v tomto nemá legitimní ústavní základy a lidé ho nepovažují úplně za svůj… ”
    Nejen stát, ani ani členění státu – to jest Vyšší Územní Celky představované (po dlouhém váhání) současnými kraji – nemá dle hledisek popsaných v odstavci “Kde vidíte příčiny tohoto stavu?” legitimní základy.
    Mistrovským kouskem tohoto státu je pak malý a velký státní znak.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*