Tichý souputník aneb Krása jednoho světlíku

Našimi životy nás provází tiché a nenápadné věci, které si po celá desetiletí žijí vlastním životem a s pokorou sobě vlastní sledují každý den našeho bytí. Ze stovek těchto mlčenlivých souputníků býval dřevěný světlík nad vstupními dveřmi jednou z nich. Po celá desetiletí neslyšně pozoroval život v rodině z výhodné pozice dřevěného okna nad vstupními domovními dveřmi.

Určitě před stovkou let jej vytvořil zručný stolařský mistr ve své dřevem a klihem provoněné dílně. Jeho tělo ve tvaru většího rámu vytvořil z ušlechtilého dřeva pevného buku, rostlého v hlubokých chřibských lesích nedaleko bájného loveckého hradu Buchlova. Vstup do domu zdobil, když byl součástí dvoukřídlých dřevěných dveří s bohatou reliéfní výzdobou a barevnými skly v okenicích. Na rozdíl od starodávných dveří, které zdobily také kovové doplňky vytvořené z ohýbané pásoviny, vnitřní pole celodřevěného světlíku členily tvarované lišty, umně do sebe vestavěné, sklížené a vyplněné jedenácti skleněnými tabulkami uspořádanými do tří vodorovných řad. Dřevo kryly barvy hnědá, slonová kost a zelená.

V jeho více než stoleté paměti byly uloženy vzpomínky na rodinné chvíle radostné i smutné. „V teplých nocích jsem byl svědkem sladkých vyznání zamilovaných dvojic. Pode mnou vycházely nevěsty vstříc svým ženichům. Tudy odcházel jediný syn, navždy vykázán z domu přísnou matkou. Odtud jsem shlížel do zsinalé tváře v rakvi uloženého hospodáře. Z žudra prvního stavení ve vsi jsem viděl utíkat ulicí Němce před od lesa postupujícími rudoarmějci. Tiše jsem byl přítomen besedám starých žen sedících na lavičce i hrám dětí na betonovém chodníku. Se smutkem jsem zaznamenal zánik mého rodného domu“, vzpomínal. Při bourání stavení jsem světlík, dveře i okna zachoval. Kastlové oči domu a část starodávných dveří našly po létech v zapomnění uplatnění v zahradním domku syna.

Dědictví otců, zachovej nám, pane

Osamělý světlík jsem náhodou po čtyřech dekádách objevil v koutu půdy. Na dílenském stole, zbaven letitého prachu a pavučin, mne oslovil svou oprýskanou krásou dávného zeleného šatu a několika rozbitými skly. Z radosti nad omšelou krásou a dokonalostí staré, vynikající práce stolaře jsem jej zbavil zaprášených skleněných tabulek a seschlé barvy. Po vybroušení a leštění se mně představil starobylý předmět ve své dávné nádheře a jedinečnosti.

„Radost pohledět!“ vzdychl jsem nad obnovenou krásou užitkové věci, honosí se stále vynikající řemeslnou prací. Bez jediného hřebíku a vrutu ho sestavil dávný, opravdový mistr stolařského řemesla. Horní část dveří obdivuhodná dodnes. Stál jsem nad nedokončeným dílem opravy a v mysli naslouchal vzpomínkám starého kusu dávného domu předků. Uvědomil jsem si, že zprávy i o nás mohou budoucím předávat zachovalí a užiteční, byť neživí a mlčenliví, souputníci našich dnů. I proto rád vyznávám: „Dědictví otců, zachovej nám, Pane!“

Text a foto: František Synek

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*