O minulém víkendu vrcholilo na Slovácku letošní hodové období. V řadě dědin a městeček slavili občané martinské hody, poslední – zvané příznačně kateřinské – budou o víkendu následujícím. Hodové slavnosti se konají k poctě vysvěcení farního kostela a v úctě k místním tradicím. Jsou výrazem občanské pospolitosti a vřelého vztahu a citu k rodišti nebo – chcete-li – k bydlišti.
Obavy z nepříznivého počasí se nenaplnily a tak se dědina v neděli po bohatém hodovém obědě zaplnila nesčetným počtem krojovaných účastníků slavnosti všech věkových skupin; dětí, děvčat, chlapců, žen i mužů. Do průvodu oblekla babička do krojů i své dvě vnučky. Děvčata měla poprvé na svých hlavách prababičkou pečlivě a s láskou uvázané, takzvaně zarejděné, červené turecké šátky. Holčiny si svou proměnu ve větší slečny užívaly. V kroji si pyšně vykračovaly ulicemi a s ostatními dětmi vesele hulákaly: „Čí sú hody!?“ „NAŠEEEE!!!“ „Gdo ich platí!?“ „PAN STAROSTAAAA!!!“.
Do kroku všem vyhrála dechová hudba a pestrobarevný had krojovaných, pečlivě seřazený do dvojic, se protáhl po hlavní silnici do délky více než dvou stovek metrů. Průvod účastníků, doprovázený po chodnících dalšími stovkami diváků, procházel dlouhou vesnicí od domu jedné stárky k druhé určitě k nemalé radosti desítek osobních vozů, tvořících kolony na jeho obou koncích a postupně na pokyn dopravní služby pomalu projíždějících kolem dlouhé řady krojovaných. „I to patří k naší hodové slavnosti a dědině, stejně jako kroje, muziky, písničky a tance, věnec, artikule, veselí, pohoda…“, dím.
Hody se i nyní u nás slaví čtyři dny! Součástí je slavnostní hodová mše svatá a průvod pro stárky, k faře a pro povolení udělované starostou obce před radnicí. Jak to však bylo v minulosti? „Třebas po druhéj válce ty hody“, vzpomínala v roce 1976 tehdy 60. letá Marie Vašulková. „Tak to začalo tým, že v sobotu před tyma hodama byla muzika a šlo se tancovat. Všední dali 2 koruny na muzikanty, chlapci a děvčata v kroju nedávali nic. V nedělu byly normální hody s věncem! Býl hospodář s hospodyňú, stárci, stárky, všecko krojované, a tak to bylo taky v pondělí, v úterý, ve středu a ve čtvrtek. Pátek sa vynechál, to je půst, no a v sobotu a v nedělu byly hodové dozvuky. Tož vidíte, jak velice zme si užili tancování. Koláčů a vína bylo dosť a vykrmené hodule byly taky. Kdo k nám došél, jedl, píl a zpívál.“
Letošní slavnostní hodovou náladu umocnily i pozdně odpolední paprsky podzimního sluníčka, které si nemohlo tu slávu a nádheru nechat ujít a v druhé polovině odpoledne vykouklo zpoza mraků. Tváře účastníků i jejich krásné kroje se hned rozzářily a hodové společenství občanů, rodáků, příbuzných a přátel vrcholilo nádhernou sounáležitostí a pohodovým spolusdílením dobré slavnostní nálady všech pyšných účastníků hodové slavnosti. Vždyť, co děvčica v národním kroji, to naše adeptka na miss…!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář