Během nedávného sobotního večera jsem spíše náhodou sledoval večerní pořad slovenské veřejnoprávní televize. Byl věnován tamějšímu Dni lidového kroje. Přímý televizní přenos, který se odehrál před zcela zaplněným, ale bohužel deštěm zkrápěným banskobystrickým náměstím, byl oslavou krás a proměn tradičního lidového oděvu a folkloru na Slovensku, a ukázal další z řady rozdílností života občanů u nás a na Slovensku!
„Zatímco u našich bývalých bratrů jsou preference zájmu o tradiční lidovou kulturu dlouhodobě na vysoké úrovni a podporován je bez rozdílu napříč celou společností, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se někteří naši poslanci okázale jednou za rok v rámci stejného dne projdou ulicemi Matičky Prahy a v kroji zamíří do svých sněmovních lavic, ale to je tak vše! Kultura a především ta lidová je u nich i v naší zemi a společnosti na okraji zájmu! Folklor neuvádí s výjimkou Noe žádná z televizí! Ve státním rozhlase ho je malinko! Jen z Brna – aby se neřeklo…!“, smutně konstatuji známou pravdu.
To vše mně připomnělo, že právě před 35 lety u nás spontánně vzniklo sdružení folklorních souborů a festivalů, jehož členové se v následujících dvou desetiletích postarali o jedinečnou obrodu zájmu o lidovou kulturu a folklor! “Pražské ústředí organizace, jejímiž členy bylo 500 dětských i dospělých folklorních kolektivů a přes pět desítek folklorních festivalů, vytvořilo strukturu regionálních sdružení, podnítilo folklorní projekty a uspořádalo vynikající národopisné akce“, listuji jakoposlední žijící ze čtyř předsedů sdružení v knize pamětí. Konaly se přehlídky Prameny, regionální a mezinárodní folklorní festivaly, kolektivy reprezentovaly zemi v zahraničí, byli jsme členy mezinárodních kulturních organizací, vedli širokou osvětu, vydávali vlastní časopis, odbornou literaturu, zpěvníky a taneční sbírky. „Byly to jedinečné živé prezentace lidových krojů na národním plese, jichž se účastnili mnozí tehdejší nejvyšší představitelé politického spektra i kultury, byl to přednes písní dětskými zpěváčky při mnoha víceúrovňových soutěžích, jejichž mnozí účastníci a vítězové jsou dnes předními interprety a nositeli lidových písní, našeho folklorního odkazu“, uzavírám s určitou nostalgií své vzpomínky.
To vše rostlo a sílilo formou krásného celonárodního hnutí necelé čtvrtstoletí, než postupně zaniklo vlastní nabubřelostí, tolik vzdálené osobitosti pravé lidové kultury. Velikášství při projektování akcí přerostlo finanční možnosti občanského sdružení a přišel přirozený ekonomický pád, který znamenal konec všech jedinečných kulturních projektů, forem podpory a spolupráce! Tak se u nás stal folklor opět popelkou, stojící – na rozdíl od jeho pozice na Slovensku, v Rakousku, Polsku, Maďarsku i jinde ve světě – tiše mimo zájem společnosti! Pro národ velká škoda, pro budoucnost folkloru chyba!!!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář