Během svého studia a profesního života jsem poznal mnoho významných osobností národopisu a folklorního hnutí. Měl jsem velké štěstí na vysokoškolské učitele, mezi něž patřil například Dušan Holý, s mnoha dalšími jsem se setkal v rámci zaměstnání ve strážnickém Domě československých národopisců a nakonec i jako předseda občanského sdružení folklorních souborů a festivalů a šéfredaktor jejich časopisu. Významné místo mezi nimi vždy měla Věra Haluzová (1924 – 2013).
„Každý má ve svém srdci zakódovánu touhu po štěstí. Při svých cestách za folklorem jsem poznala, že více než brát, je rozdávat! Celé své srdce jsem věnovala dětem a mládeži. Proto po půlstoletí se učím rozdávat radost, poznávat krásu a objevovat poezii lidového umění a to vše s hlubokou pokorou a odpovědností předávat těm, kteří mají otevřená svá srdce a umí naslouchat písním domova, své země i ostatního světa“, vyznala V. Haluzová čtenářům časopisu Folklor počátkem roku 1997.
Vzděláním i profesí učitelka se po většinu svého života věnovala práci s dětmi. V prostředí Luhačovického Zálesí nejen vyučovala, ale také se zabývala sběratelskou činností a výsledky svých výzkumů hned secvičovala s dětmi do jímavých pásem a vystoupení. Léta působila jako autorka pořadů Dětské Strážnice a právě zde pro mě byla starší uznávanou a velmi zkušenou kolegyní, dalším „učitelem“ a později po mnohá léta osobní důvěrnicí i rádkyní, především pak uznávanou autorkou a scénáristou folklorních pořadů v Luhačovicích, která mne opakovaně pověřovala režií jejich realizací.
Při své národopisné činnosti, vedená podněty universitního profesora Antonína Václavíka, poznala, že „cesty s folklorem jsou cesty rozdávání pohody a evokací dávno zapomenutých vzpomínek.“ Byla vynikající vyprávěčkou, a proto hned přidala příklad. „Když se o Vánocích při návštěvě s dětmi u kardinála Františka Tomáška rozvoněla v jeho knihovně ozdobená jedlička, zavoněly medové perníčky a zazněly zpěvy betlémské, sepjal ruce a radostně zvolal: Jako u maminky, jako u maminky!“
Věra Haluzová svůj život spojila v dobrém i zlém s doktorem práv Janem Haluzou. S ním zažila politickou persekuci, ale posilováni nevyčerpatelnou vírou v Boží spravedlnost dokázali se opět zapojit do plnohodnotného života. V práci s dětmi, ve své sběratelské, scénáristické a lektorské činnosti si ověřila, že „nejcennější devizou folkloru je jeho přesvědčivost, pravdivost a schopnost oslovit druhého.“ Všem sdělovala, že „obsahuje všechny touhy člověka po lásce, spokojenosti, přátelství, spravedlnosti a úctě.“ Svá poznání s láskou a porozuměním předávala po desetiletí „svým“ dětem.
Věra Haluzová, která patřila ke skvělé generaci moravských folkloristů, by se právě 30. listopadu dožila 100 let. Spolu s dalšími přáteli a jejími dětskými odchovanci si ji rád připomínám a vzpomínám!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář