První prázdninový měsíc vstoupil do své druhé poloviny. Naše dětská ptáčata se vrátila z prvních výprav za poznáním a usadila se na tento týden, jemuž vprostřed sedmidenní vévodil svátek Máří Magdalény, na společném letním bytě v našem domovském hnízdě. Z veselého dětského chaosu se s babičkou radujeme a užíváme si hojně jejich každodenní bezprostřednosti a hravého dětství.
Kluci měli plán jednoduchý. Po vzoru svých sester si zařídí ve sklepě také svůj bunkr! „Jo, miláčci, jednoduché, enom mosíme přesvědčit babičku, aby nám to dovolila!“, odtušil jsem po jimi vysloveném tajném přání. I mně se nápad líbil. Kdysi jsem měl podobných klukovských skrýší hned několik a rád vzpomínám na chvilky zde strávené. V takovém jsem se, se sobě podobnými výlupky, učil kouřit!
Babičku jsme přesvědčili a hurá do práce! Vyčistit nevelkou místnost, sestavit náhradní regál pro vyklizené věci, obložit neomítnuté stěny a celou prostoru zařídit, to byly úkoly, které kluci se mnou zvládli za dna dny! Mezi odhozenými drobnostmi na betonové podlaze našli pastičku na myš. „A dědo, jak to uděláme, aby tu nebyly myši?“, vyzvídal starší z vnuků. „To nevím! Na zimu sa dycky stahujú do stavení. Ale malé myšky vás nepokúšú a taky chcú žit! Nemyslíš?“ Chytrý student gymnázia hned kontroloval spáry ve stěnách, a tak jsem je raději poslal do zahrady odpočinout si při hraní fotbálku.
V poklidu u kávy jsem od stolu na terase pozoroval pětičlennou osádku jiných ptáčat, hovících si pod stropem garáže na okraji vlaštovčího hnízda. Nadšeně vítala každý přílet svých rodičů a čekala na svůj díl potravy. Jejich uvítací hlasitý a radostný projev i neustálé štěbetání sledovaly i vnučky. „Dědo, nebojíš se, že spadnou dolů? Vždyť už jsme jedno do hnízda vraceli!?“, obává se starší vnučka a připomíná událost, kdy jedno z ptáčat z hnízda vypadlo a málem se stalo kořistí všude přítomného kocoura Santy. Naštěstí neklid, bouřlivý křik a nízké průlety dospělých ptáků nás upozornil, že není něco v pořádku a ptáče jsme s dětmi vrátili do výšin k ostatním do bezpečí hliněného příbytku.
Druhý den po ránu nás čekalo překvapení! Ptáčata si hověla na okraji světlíku vrat, když se odvážně vrhla do hlubiny a poprvé okusila rozkoš z letu. Postupně uletěla jen pár metrů a na vratech čekala rodiče, spěchající k nim s další porcí ptačí krmě. Naše dětská ptáčata, sotva probuzená, obdivovala jejich odvahu. „Dědo, ptáčci se nebáli vyletět z hnízda? Vždyť je to tak vysoko!“, komentovala ptačí leteckou prvotinu mladší z vnuček. „Vidíš, nebáli. Ty si taky kdysi udělala nejistě první krúčky a dnes běháš o sto šest!“, končím ranní rozpravu, netušíc, jaký smutný zážitek nás brzy čeká. Dvě ptáčata totiž nezvládla svůj další let a skončila v nádrži s vodou. Nejmladší vnouček je oplakal a připravil jim pěkný hrobeček! A zbylá tři ptáčata? Ta tu malou tryznu tiše sledovala z výše na okraji střechy…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Velmi pěkné.
Také každý rok zachraňuji nějaká ptáčátka – nejprve hnízdo rehků, pak sýkorky (dvě nepřežily) a letos kosa – to už bylo větší mládě a po zotavení samo odlétlo.