Co všechno musí umět hlídací dědeček

Krásné změny přináší každý den podzimu života. Jsou nepředvídatelné dle pořekadla “člověk míní, Pán Bůh mění”. Návrat chladných dnů a nachlazení nejmenšího vnuka na pět dnů mnohé změnily.

Den první: Po ránu se nadšeně vítáme. Klouček mně rovnou ode dveří radostně skáče do náruče, dlouze mne objímá a tiskne se. „Dědo, dědečku, já su nemocný a budu s tebou. Ale teplotu nemám, jenom kašlu!“ oznamuje. „A nesmím běhat ani chodit na dvůr!“ uzavírá uvítací ceremoniál a smutné oči prozrazují, že není fit. Osaměli jsme a dali hlavy dohromady. Rukoudáním jsme si odsouhlasili program a začali díváním na telku. Dávali Veselou školku. Tu si přece zkušený školkový Středňák nemůže ani u dědy nechat ujít. Hned po první pohádce zjišťuji, že všechny už viděl a zná je nazpaměť. „Dědo, ty to neznáš? Přece je to takto…“ a prozrazuje, co za chvíli uvidím.

Den druhý má stejný průběh uvítání. Po chvíli koukání na Déčko se dáváme do hry s přinesenými modely traktorů. Pak sledujeme zábavné pretěky krásných strojů blátivou polní a lesní cestou. „Dědo, za chvíli tento Džon Dýr zapadne. Uvidíš! A Bruder ho bude tahat lanem a narazí do stromu,“, dává na přilepšenou, protože i tento pořad zná. Na řadu přišel i oblíbený stolní fotbálek. S radostí jsem prohrál.

Den třetí: chlapec přišel veselejší. Nemoc odcházela. Po chvilce u televize a pod dekou ukončil lenošení a začal rozbalovat nejoblíbenější hru. „Dědo, hrajem, Člověče! Nasadíme všecky figurky a budem se vyhazovat. To bude drastické!“ stanoví styl hry. Souhlasím. I tak se snažím být mírný, ale musím hlídat jeho tahy. Už se naučil malilinko šidit. Rád přeskakuje a figurky staví dál než má. Hra je vyrovnaná do posledního hodu kostkou. Chlapec skáče radostí, zase vyhrál. Tulí se u mne v náručí a nechá se škrabkat na zádech. To má ze všeho mazlení nejraději. „Dědo, přitlač přece!“ žadoní.

Den čtvrtý. Vojtík je již téměř zdravý. Telka ho nezajímá. Na koberci stavíme spletitou dřevěnou železniční dráhu s oblouky, mosty, rozdvojením tratí a nadjezdy. Opravuji přejezd. Blikal a zvonil, a teď stále nic. „Dědečku, to nevadí! Spraví ho taťka, on je elektrikář,“ utěšuje mne chlapec. Vyprávíme si o Velikonocích. Chlapec zkouší nový klepač. „Dědo, a kdy odletí zvony do Říma?“ vyzvídá.

Den pátý a poslední vyrážíme konečně na zahradu. Jede na svém šlapacím traktorku s malou bedničkou jako vlečkou. Ukazuji mu osm malých králíčků. Sedm bílých a černého. „Ten černý je můj! Po Šedílkovi to bude Černínek. Dědo, můžu si ho pohladit? Prosíííííím!“ žádá chlapec. Králíček ale mizí hlouběji v chmýří a slámě. Jdeme se podívat na stavbu silnice. Stavební stroje ho z dálky vítají. Obdivuje velkou lžíci bagru. Sleduje frkající tatru s korbou plnou hlíny.

Po obědě spokojeně a s dětskou radostí o všem ševelí své mamince. Spokojen je i hlídací dědeček. Dostal pochvalu.

Autor textu a foto: František Synek

František Synek je etnograf, historik a fejetonista. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*