Dušičky oživily genius loci starých hřbitovů

Ostrý vítr hnal listí po betonovém chodníku mezi hroby a nemilosrdně ničil upravený vzhled míst pro nás živé nejvzácnějších. Míst, kde k poslednímu odpočinku jsou uloženi naši zemřelí. Blížící se Dušičky přivedl o posledním slunečném říjnovém víkendu do těchto posvátných míst mnoho návštěvníků, kteří květy krášlili tato místa nebo s myšlenkou na svou jedinou jistotu procházeli mezi hroby a vzpomínali na své nejmilejší, sousedy a přátele.

Pohřbívání zemřelých do země nedaleko kostelů a kaplí započalo v našich končinách v dávných dobách raného středověku. Archeologické výzkumy prokázaly velké kostelní hřbitovy, které stále nesou silná znamení „ducha místa“, označované latinským spojením genius loci, na většině zkoumaných velkomoravských hradišť. V dnešním slova smyslu znamená bůžek, původně v římské mytologii ochraňující určité místo a zobrazovaný v podobě hada nebo postavy s rohem hojnosti, vyjádření specifické atmosféry a nálady určité lokality. Ta je vnímána jako stabilní znak identity daného území, která zde přetrvává a působí na příchozí. Genius loci na mne i na další návštěvníky působil velmi silně i na jedinečném hradišti v lužní nivě nedaleko Mikulčic.

Zde ve spojení s harmonií místa a kouzlem i krásou okolní přírody nabízí hostům směsici pozitivní energie, která je naplňuje klidem, spokojeností, někdy i dotací ubývající životní síly a elánu. Pozitivní energie působí nejsilněji právě na návrší akropole bývalého hradu, v místě dnes označeným dvojramenným cyrilometodějským křížem.  Poblíž se nacházelo pět kamenných chrámů a knížecí palác s rozsáhlými hřbitovy. Duch místa zapůsobí, uvědomíme-li si historickou skutečnost existence starých hřbitovních polí, zklidníme-li svou mysl, když usedneme a sžijeme se s místem a jeho silnou energií. Možná mně nevěříte, ale přesvědčím vás dvěma příklady.

Nad krajinou zavládl pokoj

Poprvé zde duch místa silně zapůsobil v roce 2013 při osobní návštěvě arcibiskupa Konstantinopole a pravoslavného patriarchy, Jeho svatosti Bartoloměje I. V okamžiku, kdy přišel k pozůstatkům mikulčické baziliky, dosud šedá podmračená obloha se právě na tu chvilku otevřela a krajinu zalily sluneční paprsky.

Podruhé jsme si na stejném místě připomínali památku zesnulých. Ke kříži jsme v malé skupině přicházeli za silného, chladného větru a blížící se bouře. Jakmile se kněz u kříže pokřižoval a začal modlitbu, jako mávnutím proutku vichr ustal, lesy i stromy parku hradiště se zklidnily a z nedalekých Kopčan zazněl nad krajinou a lesy nesoucí se hlas zvonu. Tak silná byla slova pronášená knězem k poctě zde pohřbených našich dávných předků.

Přečtěte si  FEJETON: Agent s povolením…
Hra světel na mikulčickém hradišti

Také my ctěme pokorně památku zesnulých klidem ve své duši a vnímáním jediné jistoty a pravdy tohoto světa skryté v mottu: „Poutníče! Pomni! Co jsi Ty, byli jsme i my. A co jsme my, budeš i Ty!“

Text a foto: František Synek

František Synek je etnograf, historik a fejetonista. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme


Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*