FEJETON: Podzimní čas

Na dědinách odjakživa platilo, že sousedé a kamarádi se vzájemně vypomáhají. Půjčovalo se nářadí a náčiní, k těžší práci se spřahali koně nebo krávy, pomáhalo se se sklizní úrody i při domácí zabíjačce, ženy společně draly peří, vařily trnky, sušily ovoce, vyšustovaly turkyň, chlapi zase spojili síly při stavbách domů, hospodářských stavení nebo kvelbených sklepů. Kamarádská výpomoc funguje stále!

Nedávno jsem byl pozván na brigádu při vyvážení hnoje. Děje se tak pravidelně, každoročně na přelomu podzimních měsíců, je to práce záslužná a před úpravou zahrady orbou nezbytná. Stejně starý kamarád, jehož oslovuji familiérně strýček Jara, už stál v gumových holínkách s vidlemi v rukou na hromadě chlévské mrvy. Pravda byl trochu nabroušený a rozmrzelý, ale přesto kladl první dávky hnoje na přistavená kolečka. Se znalostí věci jsem se zapojil do práce a od konce nedlouhé zahrady jsem sázel, nejprve sám, pak se synem kamaráda, jednu kopku hnoje za druhou směrem ke dvoru.

Což o to, práce to v teplém podzimním popoledni nebyla těžká a navíc! V polovině zahrady bylo pod třešní na víku od sudu umístěno správné slovácké občerstvení! V hnojišti stojící kamarád se s pílí sobě vlastní snažil poctivě nakládat přistavovaná kolečka, leč stáří a nedostatek dechu jej brzy indisponovaly. „Do hája! To mosíte jezdit tak rychlo? Já to tady vůbec nestíhám!“, nadával po půlhodině práce, když tu si při odpočinku všiml svých domácích slepic, které se, vypuštěny pro ten pracovní čas do zahrady, vrhly se na listí okrasného zelí! „Do hajzla!“, ozval se náhle. „Kšó! Kšó! Idete do hája? Potvory! To mosíte žrat zrovna to zelí? Nemáte všady dosť trávy? Kšó!“, přerušil odpočinek a pozornost věnoval kurážným slepicím! „Ale di! To mosíš tak nadávat blbým slépkám? Dyť nic nedělajú, enom žerú zelené! Radši zaséj házaj a nebrbli!“, povídám, ale tím jsem si nepomohl. Nevrlý kamarád po mně hodil zlostným pohledem řka:„Mlč, jazyku zlý!!!“ Při další cestě s hnojem jsem slepicím domluvil a upravil zábrany tak, aby se k zelenému už nedostaly a byl pokoj!

Kamarád se také uklidnil, práce nám zase šla pěkně od ruky a za necelé dvě hodinky už jeho zahradu zdobily čtyři desítky tmavých kopek poctivé chlévské mrvy, základu to jeho příští dobré úrody.

Po práci jsme si mezi kopkami zavdali štamprlkou a tím moje výpomoc pro ten den skončila. Po chvíli jsme již oba spokojeně seděli na lavičce na zápraží jeho dvora a koštovali první letošní, stále ještě nehotové, vínko. „Základ je dobrý, eště aby sa to vyčistilo a hody možú byt!“, mudroval se sklenkou v ruce bodrý strýček Jara a vyrazil do sklepa pro další sedmičku, nyní už kvalitního archivního vína. 

Popíjeli jsme a klábosili, když tu nám nad hlavami zakrákali zimní vlaštovky. Nový čas se ohlásil…!

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.