Celý první půlrok letošního roku jsem studoval archivní materiály a následně sepisoval historii orelského hnutí v naší obci. Předtím jsem ani netušil, jaké rozsáhlé a obdivuhodné společenství jednoty Československého Orla před a po druhé světové válce vytvářely, a o to více mne mrzí, že současným nositelům dávných orelských tradic se již tak nedaří. Viníkem jsou nejen jiná doba a nové společenské podmínky, ale také skutečnost, že připomínat činnost Orla nebylo v období let 1939 až 1945 a 1948 až 1989 vůbec možné. Tím mladí o jeho ohromné a krásné historii v podstatě netuší!
A to mně připomnělo i další skutečnosti dob historických, o nichž se u nás na Moravě příliš nemluví, pokud ano, pak raději opatrně a téměř tiše! Mám na mysli počátky našich dějin. Z toho důvodu jsme si v roce 2020 i my Moravané velmi opatrně a jako by jen z povzdálí připomínali 1.200 let od první písmenné zmínky o našich předcích, kteří o pár let později vytvořili jedinečnou Velkomoravskou říši. O této nebývale podnětné a zajímavé době počátků moravských dějin se sice ve škole učí, ale v běžném životě, v médiích, v kultuře či jinde připomínána příliš a často k velké škodě není! S povzdechem uvádím: „Jak málo o ní víme, jak málo jsme ji poznali! Proč? Protože o ní mlčíme!“
Stejně letos mlčíme o jiném v kontextu našich dějin neméně důležitém výročí, vztahujícím se k historii Velké Moravy a k vztahu mezi Čechy a Moravany. Již rok po smrti velkomoravského krále Svatopluka, v roce 895 a tedy před 1.130 lety, se od říše odtrhly české kmeny, reprezentované knížaty Spytihněvem a Vitislavem. K uvedenému roku o tom Fuldské letopisy uvádí: „V polovině měsíce července se konalo v Řezně obecné shromáždění. Tam přišla ke králi Arnulfovi ze Slovan všechna knížata Čechů. Byli Arnulfem důstojně přijati a dáním rukou – jak je zvykem – smířeni se podřídili královské moci.“ Dobový letopisec současně připomíná v souladu s rétorikou kronikáře východofranského království, že „Čechy byly dříve násilím velkomoravským králem Svatoplukem odloučeny a vytrženy ze společenství a moci bavorského království.“ A měl, bohužel, kus pravdy…
Přesto je možné říci, že uvedeným úskokem českých knížat došlo k velkému oslabení vojenské síly, celistvosti i jednoty Velkomoravské říše spravované syny Svatoplukovými v době, kdy ve stejném roce podlehli Maďaři Bulharům a pod jejich tlakem obrátili svou pozornost od svých sídel dále na západ. Začali se usazovat v Panonii, z počátku se souhlasem vladařů oslabené Velké Moravy, jejíž osud nakonec o deset let později právě Maďaři a vnitřní rozbroje zpečetily. K roku 907 n. l. Velkomoravská říše navždy mizí ze středoevropského prostoru i historie a zůstávají po ní jen mnohé letopisecké zmínky a hojné archeologické nálezy. Díky alespoň za to! Ale paměť národa pěstujme a poučme se…!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Češi vždy chtěli “patřit na západ”.
Už roku 845.(13. ledna) se na dvoře Ludvíka II. (Ludvík Němec) nechalo pokřtít 14 českých knížat.
Čeští velmoži věřili, že je křest ochrání před vojenským vpádem východofranckého krále a patrně též v to, že nebudou muset obnovit poplatnost říši. Ludvík II. Němec je ale velmi brzy vyvedl z omylu. V srpnu 846 vojensky intervenoval na Moravě, aby zabránil snahám zbavit se závislosti na říši a dosadil Moravanům nového knížete Rostislava, synovce Mojmírova. Tak to alespoň líčí francké prameny. Pak se obrátil do Čech, kde chtěl demonstrací vojenské síly Čechům připomenout jejich staré závazky vůči říši, tedy zejména odvádění tributu, což evidentně nebylo v Řezně dořešeno. Z pohledu krále totiž přijetí křesťanství znamenalo automatické podřízení se říši a tedy i přijetí starých závazků.
—
Spádovost Čechů na západ je dána polohou jejich země: je to povodí Vltavy / Labe, kteréžto řeky patří k úmoří Severního moře.
Naproti tomu řeka Morava se vlévá do Dunaje a tudíž patří k úmoří Černého moře.
Rozvodí je na mapách jasně patrné a s poměrně velkou přesností kopíruje historickou hranici mezi Čechami a Moravou.
To ovšem Čechům nebránilo, aby v nynější České republice neukradli pramen řeky Moravy a nepřevedli jej administrativně do Čech (do Pardubického kraje) – hranice/nehranice.
Od zrušení zemského zřízení uplynulo již více jak 75 let.
Tím, že ČR umístila pramen řeky Morava administrativně do Pardubického kraje, nepřesunula jej do Čech. Čechy, Morava i naše Slezsko se po obnovení krajské struktury podle masového vraha Gottwalda nikam nepřesouvá, jen tzv. Pardubický kraj leží větší částí v Čechách a menší na Moravě. Kdyby byl pramen Moravy dnes v Čechách, pak by města Pelhřimov, Humpolec, Havl. Brod a další byla přesunuta na Moravu, neboť Kraj Vysočina má sídlo, sídlo krajského města i větší část své rozlohy na Moravě. Platí-li úvaha, že pramen Moravy je “pod” Pardubicemi, tedy v Čechách, pak Havl. Brod je “pod” Jihlavou, tedy na Moravě. To je však bezpichyby absurdní představa.
To nic nemění na skutečnosti, že pramen Moravy je pod správou Čech, zejména pokud uvážíte oblasti NUTS2 (kraje = NUTS3 jsou pro statistiku EU příliš malé): NUTS2 “Severovýchod” jsou kraje Pardubický, Královéhradecký a Liberecký; NUTS2 “Jihovýchod” jsou kraje Jihomoravský a Vysočina; NUTS2 “Střední Morava” jsou kraje Zlínský a Olomoucký.
Celému problému bylo možné se snadno vyhnout dodržováním historických samosprávných zemí a historických hranic.
P.S.
Dotace z EU se rozdělují podle NUTS2.