Po krásných teplých dnech nepříjemné ochlazení minulého týdne zvídavé vnuky zavedlo do tepla a závětří mé knihovny. Děti si hrály na školu a přitom nahodile braly z polic různé knihy, v nichž listovaly. Ponechal jsem je jejich hrám, z knihovny vzal vlastivědný sborník pro mládež z roku 1925 s názvem Zahrada Moravy a se zájmem se začetl do sto let starých příspěvků…
Vždycky mne zajímala regionální historie. Ve sborníku jsem narazil na zmínky o dolování hnědého uhlí v našem okolí. Bylo dobýváno generacemi horníků z hloubky 50 až 70 metrů, ale v jeho počátcích také z podpovrchových slojí. Zaujala mne zmínka o počátcích těžby lignitu v okolí Čejče. Z tamní školní kroniky bylo uvedeno: „Paní Františka Podušková, vdova po zemřelém poštmistru a hostinském v čísle 5, nalezla na poli kus hnědého uhlí a oznámila to majiteli klobouckého panství, jenž povolal z Čech havíře, jimž se skutečně podařilo uhlí nalézt. Na Škaredou středu roku 1841 o jedné hodině odpoledne dobyt byl první kus hnědého uhlí.“ Přestože poklady země se otevírají na Velký pátek, lignit se podařilo v širokém pásu v oblasti jižně od Kyjova až k Moravské Nové Vsi objevit o mnohem dříve!
Zpráva mne zaujala také proto, že můj šardický stařeček pracoval přibližně ve stejné době po vyučení na místní šachtě jako kovář. Určitě znal velmi dobře práci tehdejších havířů, kterou kronikářský záznam z Čejče podrobně popisuje i s pojmenováním pracovních pozic: „Na šachtě bylo vždy několik zkušených havířů (kdynkhajerů), kteří práci řídili. Od kible (okovu, asi 50 kg) vytaženého uhlí měli 5 krejcarů. Z toho platili lohnhajerům denně 80 krejcarů, sedrmonům, kteří na vozících s obsahem asi dvou kiblů dopravovali k šachtě, 50 krejcarů. Hošpléři, kteří uhlí v kiblech rumpálem vytahovali, dostávali 45 až 60 krejcarů denně. Kdynkhajeři platili ze svého také kováře a mimo to Bratrské pokladně z muže na den 5 krejcarů.“ Odvodil jsem, že lohnhajeři v zemi dobývali uhlí a sedrmonové ji šachtou dopravovali k místu s rumpálem. Ze sto let starého textu se také dozvíme, že dohled měli obrhajer (poddůlní), štajgr (důlní) a nejvyšším úředníkem na dole byl šichtmajstr (závodní).
Horníci byli děleni do šesti skupin. Neznámý kronikář uvádí: „Jsou to havíři (čili kopáči), jejich pomocníci (běháči), dále obsluhovači těžkých zařízení zvaní vozáči, strojníci a topiči a šestou skupinu tvoří řemeslníci a povrchoví dělníci.“ Havířstvím se živila jen čtvrtina dělnictva. „Ostatní mají svůj domeček a kousek políčka. Někteří dělníci tak pracují jen v zimě, těm říkají zimníci“, dodává závěrem.
Děti přerušily hru, obstoupily mne a společně jsme četli zprávu a velmi se nasmáli při vyslovování starých pojmenování havířů, při jejichž louskání jsme si málem zlámali jazyk. I mně neznámá slova nám dala velmi zabrat a jejich zkomoleniny v nás vyvolávaly salvy smíchu a pobavení. Zkuste to také!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář