Předvečer čarodějné ohňové noci jsem tiše osamocen seděl v zahradní židli před právě zažehnutým krbem. Společnost mně dělali domácí kocouři. Starší Kubík lenivě doháněl svůj spánkový deficit na vedlejší židli, mladší Tulík využil mé obliby a hoden svého jména, pozornost to našich vnuků, se tulil se spokojeným vrněním na mém klíně. Oheň v domácím krbu se rozhořel a já se zaposlouchal do přicházejícího podvečerního ticha.
Pracovní shon a ruch četných strojů s večerem zmlkl. Očekávaný koncert otevřelo vzdálené zvonění večerního klekání. V odpověď mu zaznělo milostné cukrování páru hrdliček v koruně rozložitého javoru, když v tom přilétl jiný zvukový souzvuk ze vzdálené farmy. Hrdelním troubením se opakovaně hlásila jihoamerická lama a společným hvízdáním pestrobarevní pávi. Z jiného konce zahrad se opakovaně o svou večeři bekotem, bučením a kejháním hlásily ovečky, krávy a husy. Hudební symfonii doplňovalo notování hmyzu, jemné to bzučení nespočetné armády včel, do pozdního večera opylujících právě rozkvetlou jabloň. Temným bzučením jim kontrovali čmeláci, hledající ve štítové zdi svůj noční úkryt. Soumrak vítal opakovanými výkřiky za humny v polích startující bažant, jemuž odpovídalo z nedalekého lesa mnohokrát opakované tlumené kukání.
Natáhl jsem ruku, abych přiložil ruku k dílu, tedy k položení nových polen do žáru ohně. Tulík na mém klíně se zvedl, líně protáhl, opatrně otočil a znova ulehl. Jeho polospánek a spokojené vrnění přerušil ostrý štěkot sousedova strážce dvora, jeho kamaráda i odvěkého rivala, který mladému kocourkovi, stejně jako jeho starším kocouřím bratrům a sestrám, nedá při setkání ani chvilku pokoje a stále je prohání. Možná jej právě k hlasitému psímu křiku doháněla bezchybná večerní promenáda jiného kočičího akrobata po hřebenu střechy.
Těsně před západem slunce za obzor nás pozdravila veselým švitořením dvojice vlaštovek, ve velkých obloucích prolétajících nad dvorem, typickým štěbetáním několik sýkorek, pořádajících svou večeři ve větvích žlutě kvetoucího javoru a veselý zpěv kosa na sousedově střeše, když tu krásný vícehlasý ptačí hlahol drásavě přerušila hlučná motorka s tlumeným burácením se rychle vzdalující od dědiny po ořechové aleji. Hrubý zvuk moderní techniky jako na zavolanou doplnil souzvuk na nebi opakovaně trasujícího vzdušného korábu i blafání traktoru v nedalekém hospodářství a po chvíli, do nového ticha, frkání koní, vítajících hospodáře s kupou sena.
Finálový part koncertu pozdního večera a začínající noci dostaly žáby svým kvákáním z břehů blízkého rybníčka. Kocouři stále spali, oheň z krbu jasně zářil do tmy a hudební fermátu přírodnímu symfonickému dílu dodávalo jeho praskání, jiskření a syčení s vystřelováním červeně zářících shluků jisker k tmavému nebi. Zvuky utichly. Koncert skončil. Noc ovládly temné síly mocných čarodějnic…
Autor textu a foto: František Synek
František Synek je etnograf, historik a fejetonista. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář