V médiích přetřásaná otázka obrany naší země, bojeschopnosti nevelké armády a s tím i možnosti zavedení novodobé podoby vojenské prezenční služby, u mne navodila vzpomínky na má vojenská léta. Ta odpovídala tehdejším požadavkům na mladé chlapce. Pro žádného z nich to nebyla léta vítaná, ale znamenající (byť nechtěné) zocelení osobnosti, rozšíření získaných znalostí a poznání sebe sama daleko od máminy sukně! Přiznat toto musí každý kritik vojenské prezenční služby…
Tu ostatně v podobě mnohem jiné prožili i naši předkové. Prastařeček mojí ženy rukoval do Velké války a šel na frontu nejprve za císaře pána a jeho rodinu a brzy po vzniku Československa, již za prezidenta Masaryka, bránil v rámci Slovácké brigády novou domovinu na jižním Slovensku i ve Slezsku. Dědečci našich dětí rukovali na obranu republiky těsně před začátkem budování socialismu, já osobně jsem v rámci obranné doktríny vojsk Varšavské smlouvy při bojové přípravě pomyslně „útočil“ sovětskými raketami a tanky na města a vesnice tehdejšího západního Německa!
Vzpomínky mne vrátily i do časů vysokoškolských studií. Během prvního roku své vojenské služby, rozloženého do čtyř semestrů vysoké školy, jsem „válčil“ se spolužáky pod dohledem starých frontových důstojníků v Brně na Kraví Hoře. Byly to pátky „tvrdého“ výcviku studentů civilistů, kteří z principu na vojnu káleli a ze srdce frontové vysloužilce svými švejkovinami doháněli k nepříčetnosti.
A oni nám to usnadňovali! Stařičký plukovník se čtyřmi průstřely břicha nás neustále nabádal, že nejhorší je zadržovat plyny v těle. Ulevoval si hlasitými pšouky kdykoliv mu to bylo třeba. Pořadovou přípravu a dril milující podplukovník nové cviky nejraději předváděl osobně a ukázky začínal povelem: „Velím si sám! POZOR! VPRAVOOOO!!! V BOK!“ Jediný rozumný byl snad jen velitel v hodnosti majora, který nás zbrojil ve znalostech spojařiny a radiotechniky. Odborník na slovo vzatý nás morseovku naučil záhy a velmi dobře, zásady radioprovozu a technikálie radiostanic znám dodnes!
Druhý rok jsem s dalšími absíky sloužil ve středočeské krajině v posádce Jince. Při pohledu na staré fotografie, pořízené přes zákaz během prezenční služby, si vzpomínám na veselé i dramatické chvilky strávené ve vojenském prostoru. Tehdy jsem z blízka poznal krásu zdejší Brdské vrchoviny, která dnes láká davy turistů svou zachovalou stepní květenou s mokřady a rybníky i hustými smrčinami.
Můj syn byl v nové České republice, stejně jako desetitisíce dalších mladých mužů, v dobré víře v lepší zítřky, vojny ušetřen. Svět však velké naděje na klid zničil a otázka silné obrany a bojeschopné nové armády je opět na stole! Pro naše politiky kruciální dilema, jak to vše ku prospěchu země zařídit a zajistit bez ztráty kytičky, voličské obliby a podpory!!! A nám zbývá jen víra ve zdravý rozum…!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář