První velké pravdy o životě člověk poznává v dětství. Často nenápadně. Jako třeba to, že zoubky rostou dvakrát a po životě přijde smrt, píše ve fejetonu František Synek.
V šatně školky mně letěl nejmladší vnouček vstříc s rozzářenou tváří a velkou radostí nejen proto, že mne vidí, ale v běhu volá zásadní zprávu: „Dědo, dědo, já sem si vytrhl první zub!“ Beru chlapce do náručí a on rozbaluje papírový kapesník a ukazuje mně malé bílé nic. První vypadlý mléčný zoubek! Prstíkem přitom míří na svá ústa, kde ve spodní řadě jeho zoubků na mne civí díra! „On se mně trochu hýbál a já sem si ho vytrhl!“ Ostatní děti, stále ještě s plnými pusami svých zoubků, se shlukují v šatně kolem chlapce, znovu si prohlíží zoubek i děravou pusu šťastného kamaráda. Je to hrdina! Sám si vytrhl zub! Nebude to dlouho trvat a hrdiny budou všichni. A jistojistě opakovaně!
Doma při hře na zahradě si vzpomněl na svého kamaráda králíčka Šedínka. Jako malinkatého si ho velmi oblíbil, vymaloval mu obrázek, mazlil se s ním a králíčka rád choval v náručí. Přiběhl smutně od králíkárny, kde ho mezi ostatními v jejich domečku marně hledal. Z této chvilky jsem měl strach. Jak malému chlapci vysvětlím, že čas jeho kamaráda přišel a bude k obědu? „Dědo, nenašel sem Šedínka, něco se mu stalo?“ zeptal se tiše a smutně. „Vojtíšku, Šedínek umřel! Něco špatného snědl, byl nemocný a už nežije!“ opatrně vysvětluji plánovaný skon jeho miláčka. „A jak umřel?“ nedal se jen tak smutnou zprávu odbýt chlapec a jeho tvář se pokryla dětských smutkem ze ztráty kamaráda. „Jednou večer usnul a ráno už se nevzbudil,” snažil jsem se být jemný k vnoučkovu vnímání reality. „A on už nedýchál? Kams ho, dědečku, pochovál?” vyzvídá. „Tam pod tu starou trnku a kameň, mezi kvítečka,” snažím se uzavřít tuto debatu a utěšuji chlapce sedícího na mém klíně.
Ve své hlavičce si tuto pravdu stále nemůže srovnat. Je smutný. Tulí se ke mně a přemýšlí. „Ukážeš mně to místo, já mu tam dám kytičku!“, ukončuje rozhovor na toto téma a táhne mne do zahrady. Cestou utrhl květy šeříku a položil je na určené místo. „Ahoj, Šedínku! Měj se v nebíčku hezky!“, zněla laskavá chlapcova slova loučení nad pomyslným hrobečkem jeho miláčka. Odešli jsme hlouběji do zahrady. Při hře chlapec na králíčka zapomněl, na jeho tvářičku se zase vrátil úsměv a do očí radost. Jeho starší sestra, mazlící se u králíkárny s dalším malým přírůstkem v naší králičí rodině, již ví a tuší více, ale nic neprozradí…
Druhý den mne oba nahlíží do hrnce s masem právě rozporcovaného dalšího králíka. Obdivují jeho stehna, poznali srdíčko. „Dědo, on má srdíčko tak malé jako měl kapr, co jsme ho měli na Vánoce!“ konstatují překvapeně a naštěstí pro mne na jeho Šedínka už řeč nepřišla. Chlapec je zase o něco starší a rozumnější. Ví, že zoubky rostou dvakrát, že po životě přijde smrt a že králíky chovám pro naši domácí kuchyni. Při cestě do zahrady upravil včerejší kytičku ležící pod starou trnkou a běží s balónem za svou sestřičkou. Jeho život se zase vrátil do starých dětsky šťastných kolejí.
Autor textu a foto: František Synek
Buďte první kdo přidá komentář