Seděl jsem u starého sekretáře, který můj rodný dům zdobí, co pamatuji. Vlastně o něco déle. Do domu „přišel“ ještě dříve než já. Slavili jsme v rodinném kruhu narozeniny mé maminky, již požehnané osmdesáté šesté. V jednom okamžiku jsem opakovaně dlaní přejel po tmavě hnědém leštěném povrchu starého nábytku a cítil jsem, jako by prastarý kus dřeva ke mně tiše promluvil.
„Víš, chlapče, před sedmdesáti léty mne koupili rodiče tvého otce k jeho úspěšnému složení maturitní zkoušky. To bylo v jarních měsících roku 1952. Tvůj tatínek mne hned zaplnil knihami. Většina z nich se týkala historie a zeměpisu, který chtěl jít studovat na vysokou školu do Prahy. Mezi nimi byly i zpěvníky slováckých písniček. Ty tvůj tatínek rád zpíval a uměl je hrát na stařičkém harmoniu.“
Starý sekretář, který i po sedmi desítkách let užívání stále krášlí obývací pokoj mých rodičů, byť tatínek již více než desetiletí odpočívá na hřbitově, mne oslovil i další vzpomínkou. „Po svatbě mne rodiče tvého otce převezli na voze taženém kravkami do jeho nového bydliště. Byl jsem prvním a jediným nábytkem mladé rodiny. Když jsi byl batole, sotva narozený půlroční človíček, tvá maminka tě často přebalovala na mé sklopné desce. V době stavby nového domu jsem stál ve staré šopě na dříví a sledoval stavební hemžení přikryt děravou plachtou. Někdy na ní seděla i slepice,“ povzdechl si.
V den oslavy narození maminky jsem opatrně otevíral a prohlížel jednotlivé části starého domácího přítele. Dolní knihovna bývala plná zajímavých knih. „Nejraději jsi bral velkou knihu se stovkami černobílých fotografií krás a památek Československa. Rád jsi listoval v rodinném fotoalbu a stejně jako v zajímavé a poutavé cestopisné knize Hanzelky a Zikmunda o Africe, také vybavené desítkami fotografií“, pronesl zasněně.
I věci mají svůj život
Vzpomínal jsem. Uprostřed sekretáře, ve skříňce se zrcadlem, bývaly soupravy svátečního nádobí, sady příborů a sklenic. čtyři ze šesti šuplíků skrývaly zprávy o nás dětech. Rodiče v nich uchovávali vysvědčení, žákovské knížky, zdravotní dokumentaci i krabice našich fotografií. Skříň vlevo ukrývala povlečení postelí pro hosty, sváteční ubrusy, košile i části krojů, které nám rodiče pořídili, v proskleném horním díle sekretáře byly malované talíře a hrníčky na kávu, dříve fotografie prarodičů a dětí, pak i vnuků, vedle posvěceného kříže památky z poutních míst, která rodiče společně navštívili. Věřili, že nám i celé rodině přináší Ukřižovaný ochranu a Boží požehnání.
„Víš, synku, jsem rád, že jsem byl součástí života vaší rodiny. Byl jsem léta němým svědkem všech radostí i strastí. Raduji se z toho, že vás nikdo z domova nevyháněl a mohli jste svůj život klidně žít vedle němých svědků vašich dnů,“ uzavřel vyprávění trošku smutně i povzbudivě stařičký kus nábytku. Maturitní dar, užitečný pomocník, tichý svědek a nezaměnitelný člen rodiny. I věci mají svůj život.
Autor textu a foto: František Synek
František Synek je etnograf, historik a fejetonista. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Nezůstal někde vzadu ještě štítek výrobce?
V roce 1951 bylo založeno družstvo Dřevo Měřín, které – ačkoliv je to téměř neuvěřitelné – přetrvalo do dnešních dob.
http://www.drevomerin.cz/
Máme od nich podobný nábytek z masivního dřeva.
Odpověď Františka Synka:
Děkuji za otázku. Přemýšlel jsem o tom také, kdo sekretář kdysi vyrobil. Ale (přiznám se), když jsme loni koncem léta při malování sekretářem hýbali, nenapadlo mne se pořádně na zadní část podívat a vevnitř jsem nebádal. Takže, teď opravdu netuším, kdo jej z kvalitního dřeva vyrobil. Zajímavé je, že z toho uvedeného měřínského družstva jsme kupovali s manželkou do našeho tehdy dokončovaného rodinného domu v roce 1982 kuchyni. Dodnes ji mám ve své dílně, kam se stěhovala před deseti lety, po třiceti letech létech dobré služby.
S pozdravem František Synek