Jitrnice, bůček, prdelačka. Přišel čas zabíjaček

Na stole voněla černá zabíjačková polévka, na Valašsku zvaná prdelačka. Vynikající chuť ovarového vývaru, vařených krup, vepřové krve a koření dle obliby, jsem doplnil stroučkem drobně nakrájeného česneku a čerstvým chlebem. Z talíře se vznášela typická vůně a přiznávám, že lepší zimní pochoutku v podobě polévky neznám! Je znakem toho, že po Novém roce nastal na dědinách čas zabíjaček.

Mezi dvěma obdobími půstů jej zavedli naši předkové. Znamenal pro ně čas hojnosti, hodování, svateb, tance a zábavy v maskách. Pojmenování celého období „masopust“ vzešlo z názvu posledních tří dnů, které byly nejokázalejší, včetně tzv. tučného čtvrtku, který jim předcházel. Název vycházející z italského „carne levare“, se vysvětluje v původním slova smyslu jako „dát pryč maso“.

Dříve bylo samozřejmostí chovat domácího vepře. Naši rodiče na svém vypěstovali nezbytné krmení a vepře chovali po celý rok až do doby po Novém roce. Ne vždy tomu bylo stejně. Dnešní dobře vykrmení pašíci o živé váze přes dvě stě kilo nebyli v minulosti běžní. V prostředí středověkých vsí se vepři chovali na pastvinách a v lesích kolem osady a dosahovali mnohem menší velikosti. Zimní čas pro jejich vybíjení je dodnes dán nedostupností přirozené potravy a vyčerpáním zásob krmení, ale i lidskou potřebou dobrou a sytou stravou doplnit v zimě již chybějící životní energii.

Zabíjačka je příležitostí k upevnění pospolitosti

Nad voňavou pochoutkou vzpomínám na příhody zabíjačkové. Na mysl jich přichází celá řada. Veselé i ty, při nichž běhá mráz po zádech. Udolat velkého vepříka těsně před svítáním byla přece jen těžká a odpovědná práce. Po nevydařeném prvním ataku řezníka dovedlo vyděšené zvíře pěkně divočit a řádně si pohrálo s osádkou pomocníků. Ale i tak po chvíli ležel bez hnutí zabitý vepř na červení krve zbarveném sněhu a za úsvitu dne přišel pro všechny čas na ranní odlivku slivovičky. Na zdraví i pro radost z doposud vykonané nejdůležitější části zabíjačky. Mezitím již pára z vařící se vody zvala k další práci… Klidnější část zabíjačky začala a po pracovním půldnu končila domácí hostinou.

Na černou zabíjačku během druhé války před časem vzpomínala moje maminka: „Pamatuji si, že za války jsme bez povolení zabíjeli. Můj otec, stařeček Petr, dostal od starosty avízo, že v obci je na kontrole německá tajná policie. Zabité prase rodiče ukryli ve stodole pod slámou. Kontrola došla, ale prohlídka dobytka a krmiva proběhla v pořádku. Zabité prase asi nebylo evidované. Po odchodu kontroly se v zabijačce pokračovalo a komora se brzy plnila kusy masa a dalšími dobrotami.“

Domácí zabíjačka k našim domovům neodmyslitelně patří. V mraze je nejen tvrdou a náročnou prací, ale i příležitostí k upevnění pospolitosti rodiny a k společenskému setkání kamarádů a přátel. S žaludky plnými dobré krmě se přece jen žije mnohem lépe a zdravěji!

Autor textu a foto: František Synek

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*