Zanedlouho 1. ledna roku 2020 tomu bude 20 let od realizace poslední zemské nesvéprávnosti a posledního pokoření tisícileté tradice vlastní správy věcí veřejných, předávané na Moravě z pokolení na pokolení.
Celý civilizovaný svět si 9. listopadu připomenul 30. výročí stržení Berlínské zdi. Za necelý rok po této události 3. října 1990 dochází k procesu znovusjednocení Německa. Bývalá socialistická část (NDR) se připojuje ke Spolkové republice (SRN). NDR stejně jako Československo měla své okresy a kraje (Bezirk, Kreis) vystavěné podle direktiv svých ideologických modelů. Aktem znovusjednocení byla tato správní regionalizace okamžitě zrušena a nahrazena obnovou 5 spolkových zemí (Neue Bundesländer) a sjednoceného Berlína ve svých historicky respektovaných hranicích. To vše bez jakýchkoliv diskusí, polemik a s veškerou německou poctivostí.
Tradiční země v rámci České republiky
Hranice Moravy a Slezska v roce 1928
Místo samosprávy sílící centralismus
U nás po listopadových událostech roku 1989 postupně docházelo také k nápravám křivd z doby totalitního systému v duchu práva a spravedlnosti. Navráceny byly majetky jednotlivcům, spolkům, organizacím, církvím a s pozitivním očekáváním byla znovuobnovena jejich činnost. Společnost se mohla svobodně nadechnout. Vypadalo to, že konečně i „správa věcí veřejných se může lidem navrátit“. Nenavrátila. Tuhý centralismus nastolený komunisty zrušením zemských samospráv k 1. lednu 1949 přetrvává dodnes. Zákonem č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních samosprávných celků z 3. prosince 1997 s účinností k 1. lednu 2000, byly Čechy, Morava a Slezsko rozcupány do 14 nesourodých a dosud ničím a nikým nepodložených celků.
Přeci se nebudou o moc dělit. Vše v duchu zásady „čím menší kraj, tím méně kompetencí a tím více vlastní moci“.
Malé nefunkční kraje vznikly v hlavách mocných v představě svého „jedině správného rozhodování“ ze židlí svých kanceláří. Přeci se nebudou o moc dělit. Kolik v tom bylo tehdy politických čachrů, osobních i skupinových vyhrůžek a ponižování, a kolik po boji o moravskou kartu (jak hanlivé označení) bylo posléze rozdáno trafik a dobrých bydel včetně hejtmanství. O tom všem vědí mnozí bdělí pozorovatelé. Vše v duchu zásady „čím menší kraj, tím méně kompetencí a tím více vlastní moci“. K tomu ještě s přídavkem hloupé zlomyslnosti bez respektování dávné tradice zemské hranice. Jak se asi cítí moravští Dačičané či Svitavané? A co Pelhřimovští s odvěkými vazbami na jižní Čechy? Mezitím se jezdí do centra ze všech koutů republiky (obcí, měst a krajů) „škemrat“ o dotace na všechno.
Prostředky z rozpočtového určení daní postačí snad jen na údržbu a platy. Chtějí-li někde investovat, musí do centra. Tam vědí všechno nejlépe, znají vaše potřeby a jsou přeci soudní. A ruce si mnou všichni ti lobbisté, kamarádíčci a dotační „specialisté“. Bez nich nedosáhnete ani na prostředky z téměř bezedných kohezních fondů EU (pak nadávejme na Brusel). I ty jsou alokovány přes různé partičky. A jak se žije CzechInvestu, když před lety byl zrušen MoraviaInvest? Jak se zvedla prestiž FAČR, když se zbavila názvu ČMFS? Podobných příkladů je bezpočet. A velký státní znak na hrudi sportovců vystřídal malý s českým lvíčkem zcela v duchu normalizačních praktik: „občane, mysli si co chceš, ale my to tak chceme“.
Země, která není
Lidské štěstí a spokojenost není jen o nadité portmonce nebo žití v bezbřehé svobodě a konformitě jedině správných názorů. Život má i rozměr prostorový. Morava je zemí, která vlastně není. Zní to jako z pohádky, ale s postupujícím zčešťováním společnosti je tomu vpravdě tak. Učebnice Moravu definují jako region ve východní části České republiky. Jak moudré, ale o regionech máme asi jinou představu. A co takhle, že Morava stejně byla vždy součástí Českého království. Jak lichá představa, vždyť nikdy nebyla. A nebo ve veřejně právní televizi vám nějaký redaktor v jakési upoutávce každodenně opakuje „… Jedna země, čtrnáct krajů …“
Jakákoliv připomínka v duchu potřeb a práv Moravy je považována za tabuizované téma.
Kouzlo nechtěného nebo záměr vštěpovat obecenstvu své zeměpisné a politické představy? Mediální prostor vůbec trpí zvláštním druhem cenzury vůči polemikám a diskusím o postavení Moravy v rámci ČR. Že byste na TV zpravodajství viděli třeba záběry ze „Dne za Moravu“ v ulicích Brna či z “Moravského dne” v Olomouci nebo zmínku o konferenci s názvem „Morava 1918“? Ani náhodou. Protože mají své chlebodárce v centru, a ti by jim to spočítali na výplatní pásce nebo třeba vyhazovem. Jakákoliv připomínka v duchu potřeb a práv Moravy je považována za tabuizované téma. Každý dobrý Čech (slušnost mi velí nepoužít zdrobnělinu) zmlkne nebo si odsedne. Známý je i fenomén úbytku obyvatel na českém a moravském „ venkově“. Je zajímavé, že přibližně roční 20tisícový deficit je úměrný stejnému přírůstku obyvatel Prahy a míst na centrálních úřadech. Je také ekonomicky spočítatelné, že projektem zemské samosprávy dle údajů z Monitoru informačního portálu MF by se ušetřilo 18 až 22 mld. Kč. ročně. Proč takto šetřit? To je totiž přesně finančně vyjádřená aktuální cena za postupný výmaz Moravy z mapy Evropy.
Morava je krásná a sebevědomá země s lidmi otevřeného srdce a dělných rukou, i když v posledních 70 letech nějak nevměstnaná do svých přirozených kloubů a všelijak lámaná v soukolí vnitřních i vnějších mocenských pudů. Zanedlouho 1. ledna roku 2020 tomu bude 20 let od realizace poslední zemské nesvéprávnosti a posledního pokoření tisícileté tradice vlastní správy věcí veřejných, předávané z pokolení na pokolení. Moravané a Slezané, nedejme se. Vždyť neseme v sobě stále živou pochodeň naděje. Proto považuji tento den za Den resentimentu, tedy za Den ponížení Moravy a Slezska.
Autor: Zdeněk Albrecht Foto: archiv, wikimedia.org
Texty v rubrice Názory a komentáře nemusí vyjadřovat názor redakce. Pokud chcete publikovat vlastní názor na aktuální téma, napište nám.
Buďte první kdo přidá komentář