Slunečné, byť mrazivé lednové dopoledne mne vylákalo do ulic trošku protáhnout u počítače lenošením ztuhlé tělo. Na vycházky do přírody a okolí dědiny se nechávám zlákat svojí paní skoro každé odpoledne. Chůzi bez cíle po asfaltu cyklistických stezek však příliš rád nemám, ale společná zimní procházka a pořádné protáhnutí nohou i plic určitě není v tomto období lenošení v teple domovů na škodu. Za tu hodinku na čerstvém vzduchu nezvyklé pozdně odpolední pobolívání nohou a šlapek chodidel stojí. A potom, prý šlapat chodník je lehké řemeslo…
Tentokrát jsem si jako doprovod vzal manželčino nefunkční sportovní kolo. Něco se na něm pokazilo. Jednou jede, ale pak si postaví hlavu, šlapátka přestanou zabírat, pastorek se protáčí a odsoudí moji paní k tlačení nezbedného bicyklu z místa zastavení až domů. Není divu, že mu přestala důvěřovat a na vyjížďky se za těchto podmínek nevydávala, navíc když jí způsobil bolestivý pád…
Vydal jsem se s poškozeným kolem za opravářem do servisu, netušíc, co všechno může taková procházka ospalou dědinou, znamenat. Každý, koho jsem cestou potkal, staral se o to, proč pěkné kolo tlačím a nevyužívám jeho služeb. Otázky typu „Kde ho vedeš?“, „Proč nejedeš?“, „Kam s tím kolem?“, „Na vandr? Na vandr, Františku?“ nebo ponouklá oznámení „Máš zajímavý doprovod!“, „Šlapeš si to pěkně!“, „Máš děravý řetázek, a proto nejedeš?“, jsem si vyslechl celkem v klidu. Proč si se zvědavci a slovními nenechavci kazit procházku. Odpovídal jsem zdvořile a táhl nečinný stroj dál.
Servismann kolo obhlédl ze všech stran, poznamenal si moje informace, provedl krátký evidenční zápis a předal mně místo zánovního bicyklu kus papíru se slovy: „Nespěchá to, viďte! Přijďte za týden! Opravíme, špatné vyměníme, pročistíme, vycentrujeme, namažeme, dofoukneme, projedeme! Rádi k vašim službám! Vše za týden!!!“
Nu což, poslouchá se to hezky, ale v zadní kapse kalhot se již ozývala peněženka, strachujíc se, o kolik korunek bude ochuzena! „Tak za týden nashledanou!“, reaguji na servismanský chvalozpěv a loučím se s bodrým mužem i jeho čtyřnohým oddaným přítelem, větším, krásně sametově zabarveným psiskem, celou dobu mne sledujícím a očichávajícím. I domů jsem si vykračoval. Potkal jsem omšelé plakáty, první zářící sněženky i něžné kočičky, když se mi do cesty připletlo cosi hnědého. Pozdrav jakéhosi psiska.
Hromádku jsem minul a v záři slunečních paprsků, zatlačujících dotěrnou zimu do stinných koutů, si tiše prozpěvoval přisprostlou písničku: „Kolo, rovno, hovno, jak se to rýmuje. Kolo jede rovno, rovno, přes to hovno! Kolo rovno, hovno, jak se to rýmuje!“ Ještě že psiska po dědině běhají a páníčkové nečiní, jak mají. Jinak bych si na lechtivou a oblíbenou písničku a její další přemnohé veselé sloky po létech nevzpomněl a nezanotoval si je.
Text a foto: František Synek
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář