Listopadové události silně prožívali také Moraváci ve Vídni

Listopadová demonstrace v Brně na náměstí Svobody

Před 17. listopadem 1989 jsem už šestým rokem žil v Rakousku, nejdříve jako utečenec, od roku 1987 už jako rakouský občan, a události v komunistickém Československu už v podstatě přestal sledovat – jako většina ostatních jsem si myslel, že se režim udrží na pořád a já se „domů“ už nikdy ani nepodívám. Nejdříve zavládlo zděšení, a to po prvních zprávách v Rakouské televizi, která mluvila o násilí v Praze, snad dokonce o jednom mrtvém studentovi. Brzy ho však vystřídalo obrovské nadšení – když se věci daly do pohybu, jen pár dní po pádu Berlínské zdi v sousedním Německu. Bylo okamžitě jasné, že tohle už domáćí bolševik bez přímé a násilné podpory Sovětského svazu neustojí.

Demonstrace před Československým velvyslanectvím v Rakousku

Jak se ale v danné situaci angažovat za demokratické změny, aniž bych měl přímou možnost k akci někde v Brně, odkud jsem v roce 1983 emigroval? Bylo nás ve Vídni několik, převážně studentů, kteří uvažovali podobně. První, co jsme zorganizovali, byla permanentní protestní demonstrace před tehdy ještě československým velvyslanectvím v Penzingerstrasse, kousek od Schönbrunnu. Ve dne, v noci jsme se na chodníku přimo před budovou velvyslanectví střídali, nosili transparenty, v noci zapalovali svíčky. Lidé nás podporovali – a nejen Češi, Slováci, Moravané a Slezané, zijící v Rakousku, ale i Rakušané. Dokonce se objevilo i pár prvních turistů z ČSSR. Asi nejvíc nás překvapila návštěva několika sudetských Němců, kteří pozdě večer přinesli i něco teplého na pití.

Po několika dnech celá akce vyvrcholila v poměrně dobře navštívenou demonstrací a předáním petice samotnému velvyslanci. Pavel Kohout, ale také politici všech v parlamentu zastoupených stran, snad kromě Svobodných, tehdy u toho byli. V petici jsme žádali o okamžité zrušení jakýchkoliv omezení cestování mezi Rakouskem a Československem – tedy i pro nás, osoby „nežádoucí“. Toho se však podařilo dosáhnout až po obsazení místnosti konzulárního oddělení, které trvalo celý den. Po sáhodlouhých jednáních mezi vyslanectvím a ministerstvem zahraničí a vnitra nám bylo nakonec přislíbeno, že můžeme s okamžitou platností cestovat do naší staré vlasti – musíme si jen vyřídit potřebné formality – víza.

Po letech zpět v Brně

A tak jsem se do Brna dostal po více než šesti letech někdy těsně před obrovskou demonstrací na Náměstí Svobody, kterou jsem sledoval z okna bytu ve 3. poschodí jednoho kamaráda, přímo nad pódiem. Samozřejmě, že jsem byl dojat touhle obrovskou změnou a ohromen pohledem na desetitisíce lidí, skandujících hesla za demokratickou obrodu.

Autor článku při návratu do svobodné vlasti

Tím však naše, vídeňské, snahy neskončily. Sbírali jsme peníze na zakoupení kopírovacćh přístrojů, které byly poslány studentům VUT v Brně, ke kterým jsem měl poměrně blízko, protože jsem na brněnské stavárně sám až do emigrace studoval. Doufali jsme, že se nám tak podaří díky rozmnožování letáků a pod. urychlit tzv. „Sametovou revoluci“.  

Petice za zrušení vízové povinnosti

Také jsme na vídeňských vánočních trzích sbírali podpisy pod výzvu adresovanou Rakouské vládě, aby co nejdříve, třeba i jednostranně, zrušila vízovou povinnost pro turisty z Československa. Až jsme jich nasbírali několik archů, byli jsme v parlamentu přijati bývalým ministrem zahrnaničních věcí, lidovcem Aloisem Mockem. S díky podpisy převzal, s tím, že podobnou iniciativu už plánoval a teď ji bude moci lépe argumentovat přímo v parlamentním plénu – jako vůli rakouských občanů. Naše překvapení bylo dokonalé, když tak zanedlouho Rakousko skutečně učinilo, dokonce i jednostranně, a tak i nově konstituovaná Československá vláda velice brzy krok opětovala – a zrušila vízovou povinnost pro Rakušany. Ještě před Německem! Myslím, že se tak stalo poprvé a naposledy v novodobé historii, kdy mělo Rakousko s Československem lepší diplomatické styky než s Německem – ikdyž jenom na krátko.

Připomínám si listopadové události každým rokem a myslím při tom právě na tyto dvě, tři emocionální akce, kterými jsme, byť i jen malou měrou, spojili síly i my, žijící v zahraničí.

Autor: w.m. Foto: autor a Masarykova univerzita

Doporučujeme

2 Comments

  1. “Samet” by nevadil , ale vadí to co se stalo po “sametu” . Místo narovnání vztahů Čechy – Morava a zavedení moderní státní správy v podobě zemské autonomie, došlo k úplné ( komunisty připomínající ) likvidaci Moravy a nesmyslnému rozparcelování republiky. Tím i ten “samet” pro Moravu dostává hodně trpkou příchuť. Jako Moravan si tuto revoltu nepřipomínám a neslavím, Rakušané z Vídně ( kde se mnozí podivují ,že u nás není zemský systém ) to ovšem mohou mít nastavené jinak .

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*