Listopadové události silně prožívali také Moraváci ve Vídni

Před 17. listopadem 1989 jsem už šestým rokem žil v Rakousku, nejdříve jako utečenec, od roku 1987 už jako rakouský občan, a události v komunistickém Československu už v podstatě přestal sledovat – jako většina ostatních jsem si myslel, že se režim udrží na pořád a já se „domů“ už nikdy ani nepodívám. Nejdříve zavládlo zděšení, a to po prvních zprávách v Rakouské televizi, která mluvila o násilí v Praze, snad dokonce o jednom mrtvém studentovi. Brzy ho však vystřídalo obrovské nadšení – když se věci daly do pohybu, jen pár dní po pádu Berlínské zdi v sousedním Německu. Bylo okamžitě jasné, že tohle už domáćí bolševik bez přímé a násilné podpory Sovětského svazu neustojí.

Demonstrace před Československým velvyslanectvím v Rakousku

Jak se ale v danné situaci angažovat za demokratické změny, aniž bych měl přímou možnost k akci někde v Brně, odkud jsem v roce 1983 emigroval? Bylo nás ve Vídni několik, převážně studentů, kteří uvažovali podobně. První, co jsme zorganizovali, byla permanentní protestní demonstrace před tehdy ještě československým velvyslanectvím v Penzingerstrasse, kousek od Schönbrunnu. Ve dne, v noci jsme se na chodníku přimo před budovou velvyslanectví střídali, nosili transparenty, v noci zapalovali svíčky. Lidé nás podporovali – a nejen Češi, Slováci, Moravané a Slezané, zijící v Rakousku, ale i Rakušané. Dokonce se objevilo i pár prvních turistů z ČSSR. Asi nejvíc nás překvapila návštěva několika sudetských Němců, kteří pozdě večer přinesli i něco teplého na pití.

Po několika dnech celá akce vyvrcholila v poměrně dobře navštívenou demonstrací a předáním petice samotnému velvyslanci. Pavel Kohout, ale také politici všech v parlamentu zastoupených stran, snad kromě Svobodných, tehdy u toho byli. V petici jsme žádali o okamžité zrušení jakýchkoliv omezení cestování mezi Rakouskem a Československem – tedy i pro nás, osoby „nežádoucí“. Toho se však podařilo dosáhnout až po obsazení místnosti konzulárního oddělení, které trvalo celý den. Po sáhodlouhých jednáních mezi vyslanectvím a ministerstvem zahraničí a vnitra nám bylo nakonec přislíbeno, že můžeme s okamžitou platností cestovat do naší staré vlasti – musíme si jen vyřídit potřebné formality – víza.

Po letech zpět v Brně

A tak jsem se do Brna dostal po více než šesti letech někdy těsně před obrovskou demonstrací na Náměstí Svobody, kterou jsem sledoval z okna bytu ve 3. poschodí jednoho kamaráda, přímo nad pódiem. Samozřejmě, že jsem byl dojat touhle obrovskou změnou a ohromen pohledem na desetitisíce lidí, skandujících hesla za demokratickou obrodu.

Tím však naše, vídeňské, snahy neskončily. Sbírali jsme peníze na zakoupení kopírovacćh přístrojů, které byly poslány studentům VUT v Brně, ke kterým jsem měl poměrně blízko, protože jsem na brněnské stavárně sám až do emigrace studoval. Doufali jsme, že se nám tak podaří díky rozmnožování letáků a pod. urychlit tzv. „Sametovou revoluci“.  

Petice za zrušení vízové povinnosti

Také jsme na vídeňských vánočních trzích sbírali podpisy pod výzvu adresovanou Rakouské vládě, aby co nejdříve, třeba i jednostranně, zrušila vízovou povinnost pro turisty z Československa. Až jsme jich nasbírali několik archů, byli jsme v parlamentu přijati bývalým ministrem zahrnaničních věcí, lidovcem Aloisem Mockem. S díky podpisy převzal, s tím, že podobnou iniciativu už plánoval a teď ji bude moci lépe argumentovat přímo v parlamentním plénu – jako vůli rakouských občanů. Naše překvapení bylo dokonalé, když tak zanedlouho Rakousko skutečně učinilo, dokonce i jednostranně, a tak i nově konstituovaná Československá vláda velice brzy krok opětovala – a zrušila vízovou povinnost pro Rakušany. Ještě před Německem! Myslím, že se tak stalo poprvé a naposledy v novodobé historii, kdy mělo Rakousko s Československem lepší diplomatické styky než s Německem – ikdyž jenom na krátko.

Připomínám si listopadové události každým rokem a myslím při tom právě na tyto dvě, tři emocionální akce, kterými jsme, byť i jen malou měrou, spojili síly i my, žijící v zahraničí.

Autor: w.m. Foto: autor a Masarykova univerzita