Márnice jsou s námi čtvrt tisíciletí, stále nahánějí hrůzu

Každý se o ní nerad baví, pro mnohé je naprostou neznámou, většina se jí raději obloukem vyhne. Přesto je již čtvrt tisíciletí nedílnou součástí našich dědin a měst, jejich veřejných zahrad, kam pochováváme své zemřelé blízké. Ty nevelké stavby stojí v rohu hřbitova a skrývají věci, ke kterým se živý člověk nerad a opatrně, ba s určitým despektem, sotva jen přiblíží.

Márnici, tuto novou instituci proti předčasným pohřbům, zavedla dvorským nařízením 7. března 1771 v habsburské monarchii císařovna Marie Terezie se svým spoluvládcem Josefem II. Márnicí měl být vybaven každý kostelní hřbitov. Do pohřební praxe ji prosadil osvícenský „ústav smrti“, ale z důvodů nedostatku peněz na jejich stavbu a vybavení se dlouho neprosadila.

Říšské nařízení, vydané v době hladomoru s půl milionem mrtvých, totiž stanovilo vybavení kamny a v zimě vytápění. Byla obava, aby zdánliví mrtví neumrzli. Okna měla být chráněna drátěnou mříží. Nebožtíci byli uloženi s nezakrytým obličejem a nespoutanými končetinami v otevřených rakvích na šest až sedm coulů vysokém podstavci, aby měli možnost při oživnutí bez rizika slézt. Jedna ruka mrtvoly měla být drátem nebo provázkem spojena se zvoncem, který byl umístěn v příbytku nejblíže bydlícího člověka. V noci měla být márnice osvětlena, dveře měly být zabezpečeny zvenčí, ale zevnitř měly jít snadno otevřít.

Čekárna na cestu poslední

Budova márnice i dnes vzbuzuje u většiny lidí obavy a málokdo se k ní odváží po setmění. Velkou srdnatost a osobní statečnost obnášela noční procházka neosvětleným hřbitovem. V mém mládí jsme jako důkaz velké odvahy chodili po půlnoci ztemnělým hřbitovem k márnici a na důkaz noční návštěvy odtud odnášeli předem zde ukryté důkazy. Jen jednou jsem před kamarády sebral všechnu kuráž a při té noční návštěvě silně zatloukl na dveře a zvolal silným hlasem „Hola! Kdo to tady volá!“ Vůbec se mně to nevyplatilo! Pod střechou umrlčí komory spali holubi a ti se značným hlukem vyletěli přímo nad mou hlavou! A já? Já se leknutím málem podělal a něco teplého mně přistálo na vyděšené tváři…

Přitom jako ministrant a častý pomocník hrobaře jsem znal každou drobnost ze zde uložených a k pohřbu nezbytných věcí. Na víku prázdné rakve, položené na márách, jsme nejednou svačili. Společníky nám dělal Ukřižovaný na zrezivělých křížích. Také bedna s nalezenými kostmi a hnátami, mezi nimiž byla někdy i lebka, nevzbuzovala během dne žádné obavy a nejednou jsem je balil do čisté látky k novému pohřbení. Ale v noci? V noci bylo vše jiné! Strašidelné! Nebezpečné! Márnice dnes již pro nebožtíky nejsou čekárnou na cestu poslední. Jsou v nemocnici. Tam do jedné z nich uložili nedávno i mého blízkého kamaráda. Odešel na svou poslední cestu. Ukončil svůj života běh s nemocí v patách. Dozpíval poslední sloku své písně. Jeho lampa života už nesvítí, bohužel.

Přečtěte si  OBRAZEM: Polibek paní Zimy vykouzlil ledovou nádheru

Text a foto: František Synek

František Synek je etnograf, historik a fejetonista. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, po dvou pokusech má nyní šanci na zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme

                

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*