Morava se vrátí, až se lidé přestanou bát, říká právník

Jiří Kolářský je příkladem člověka, který “přesedlal” z technického oboru na humanitní. Právnické vzdělání mu nebylo jen příležitostí k lepšímu uplatnění na trhu práce, ale i k seznámení se s tím, jakým způsobem došlo k likvidaci zemské samosprávy komunistickou mocí. Právě toto poznání ho přivedlo k zapojení se do moravského hnutí.

Jak je na tom v současnosti Morava? Jaké jsou její vyhlídky?

Morava především zůstává v srdcích mnoha svých obyvatel. Podle průzkumu, prováděném ČSÚ pravidelně co deset roků, jsou takových, kteří se v nitru cítí Moravany a alespoň v tomto anonymním censu to přiznávají, přinejmenším statisíce. Před zánikem Československa nás bylo dokonce znatelně víc než jeden milion. Petici vůči parlamentu za obnovu Moravskoslezské země podepsalo snad 650 tisíc signatářů, a šlo přece o největší petici v dějinách státu. Později se však část spoluobčanů začala za svoje moravanství možná dokonce stydět. Nevěřím totiž, že by víc jak dvě třetiny Moravanů z roku 1991 dnes už vymřelo nebo tak významně přehodnotili svůj moravský patriotismus. Odhaduji, že velká část lidí k nepovinné otázce statistiků ohledně národnosti považuje za vhodné raději neodpovídat a přidává se tak k oné, už z předlistopadové éry všeobecně známé, mlčící většině.

Pokud nám zde však po další desítky a snad i stovky roků vydrží parlamentní demokracie alespoň v základních rysech, a zůstane nám alespoň ústavně zakotven princip svobodného a dobrovolného vzniku a volné soutěže politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů, jak praví pátý článek Ústavy, není stále pro restituci Moravy nic ztraceno. Máme přece možnost zakládat soukromé podniky a spolky, všechny druhy škol včetně vysokých. Máme možnost uveřejňovat svoje stanoviska prostřednictvím nejmodernějších informačních médií a je jen otázkou času, kdy se mezi námi najdou lidé dost informovaní, vzdělaní a disponující dostatečným a na státu nezávislým majetkem k tomu, aby věc Moravy pomohli a dokázali před veřejností obhájit do té míry, že se za ni bude aktivně stavět ke změně potřebná většina našich spoluobčanů, a to nejen na Moravě. Věřím, že centralistické oligarchie, opírající svoji moc stále na zbytcích předchozího totalitního systému, se nemohou udržet věčně, to platí obecně, nejen v našem státě. Jsem v tomto optimista.

Morava právně neexistuje, ačkoliv je výslovně jmenována v Ústavě. Jak je to možné?

Morava jako subjekt práva bohužel neexistuje. Byla doslova a do písmene spolu se zemí Českou zlikvidována – odkazuji tím pojmem na oddíl č. 6 zákona č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení, který je nadepsán „Likvidace zemí a zemských národních výborů“. Vše se stalo rozhodnutím tehdejšího komunistického parlamentu onoho pro Moravu tragického úterka 21. prosince 1948, kdy totalitní Národní shromáždění schválilo zákon o krajském zřízení, ten pak byl vyhlášen doslova jako „dárek Moravě“ hned v pátek, na Štědrý den 1948, který byl tehdy z „vůle pracujícího lidu“ dnem pracovním. Účinky zákona pak nastoupily jak známo hned na Nový rok 1949, majetek zemí tak byl bez skrupulí převzat do majetku státu a zemím tak byla odebrána jakákoliv reálná moc.

Díky vývoji v následujících čtyřiceti letech vlády jedné politické strany a dalších už více než třiceti let došlo v podstatě k zakonzervování centralismu, a to zejména návratem k takovému územnímu a správnímu uspořádání státu, jaké nastavila vláda premiéra Gottwalda a ministra vnitra Noska. Tito „soudruzi“ jsou sice dnešními historiky považováni za masové vrahy, ovšem jimi prosazený model krajského zřízení a mocenské centralizace státu je kdo ví proč stále považován za vhodný. Stát tak mimo jiné pevně ovládá nejdůležitější informační média, veřejnoprávní televizi a rozhlas, a plně ovládá veřejné školství. Od obyvatelstva, vystaveného takovému ideologickému tlaku už více jak sedmdesát roků, nelze očekávat, že většinově zaznamená tragiku situace, ve které se zejména moravská a slezská část státu nacházejí.

Co vás přivedlo k politickému angažmá ve prospěch moravské myšlenky?

V mládí, prožitém za komunistických prezidentů Novotného, Svobody a Husáka jsem měl málo možností setkat se s myšlenkami na návrat moravské samosprávy v míře, jakou naše země disponovala řádově tisíc roků v minulosti. Bylo mi sice poněkud podezřelé, proč na svých školních vysvědčeních a později v občanském průkazu musím mít napsáno v kolonce národnost „česká“, když jsem se narodil a žiji na Moravě a jako Čech se rozhodně necítím, ale nikdy jsem se nesetkal s podobně uvažujícími lidmi a ani jsem je aktivně nevyhledával. Ze svého rodinného prostředí, spíše technicky zaměřeného, a v tehdejším Husákovském období „normalizace“ jsem humanitní disciplíny filosofie, sociologie, politologie, psychologie a právo považoval v podmínkách komunistického režimu za podezřelé, nebo dokonce pavědecké, věnoval jsem se proto výhradně technologii, automatizaci a programování.

Teprve dlouho po sametové revoluci, kdy jsem se přes praxi v obchodní branži a ve spolkové činnosti podnikatelů shodou okolností dostal ke studiu práva a právní vědy a začal se zajímat o situaci na Moravě z hlediska právního, seznámil jsem se na fakultě i s mechanismem zániku Moravskoslezské země a začal jsem celou situaci vnímat jako zásadní nespravedlnost.

Na nedávném sněmu jste byl zvolen členem vedení Moravského zemského hnutí. Jak chcete hnutí dál rozvíjet? Co mu chybí?

V politické straně a později hnutí, usilujících o restituci ztracené moravské autonomie, se pohybuji prakticky od skočení studia práva, tedy teprve nějakých deset roků. Angažovat se pro moravskou věc jsem se rozhodl až na základě získání určitého povědomí o dějinách Moravy, o vývoji její autonomie a o postupné ztrátě důstojného postavení Moravy ve zlomových rocích 1348, 1620, 1918, 1948, 1968, ale bohužel velmi tragicky i po roce 1989. Nejprve jsem pomáhal jako řadový člen politické strany Moravané, později i jako člen jejího předsednictva.

Potom, co se tato politická strana začala výrazněji orientovat k úsilí o odstoupení ČR od smluv o Evropské unii, od smluv v rámci Severoatlantické obranné aliance a navazovala stále těsnější spolupráci s politickými stranami, orientujícími se spíše na politické podnikání, jsem se rozhodl ukončit svoje členství v p.s. Moravané a aktivně se podílet na založení Moravského zemského hnutí, které se orientuje na spojenectví s politickými stranami, sdruženými ve straně Evropského parlamentu Evropská svobodná aliance, prosazující naopak integraci Evropy jako cestu k zamezení dalších válečných konfliktů na našem kontinentu a k vytváření i udržování  podmínek demokratického rozvoje Evropy a všech států zde existujících nebo vznikajících.

Jako věkově už něco pamatující člověk a jako právník, disponující i zkušenostmi z jiných oborů a z jiné etapy vývoje státu, mám ambice působit spíš jako jakýsi zkušený asistent pro mladší a ambicióznější kolegy v našem hnutí. Jako začínající polický subjekt potřebujeme určité administrativní zázemí i základní právní pomoc, abychom mohli vůbec pomýšlet na účast v konkurenci profesionálně řízených dlouhodobě etablovaných nebo dokonce parlamentních politických subjektů. Potřebujeme rozšiřovat členskou základnu hledáním aktivních členů a potřebujeme získat finanční zázemí, umožňující intenzivnější prezentaci našich myšlenek ve veřejném prostoru.

Teoreticky by sice každý právník z Moravy měl podle svých možností pomáhat nápravě naší tristní situace, ale bohužel tomu tak není. I když mnozí kolegové právníci dobře rozumí celému problému ztráty samosprávy, ztráty autonomie, dávají přednost jiným prioritám, samozřejmě i svojí vlastní obživě, a jsou často jakoby smířeni se stavem, jaký je. Považují ho za neměnný nebo úsilí o změnu považují za marné. Já však věřím, že po dokonalejším seznámení se s možnostmi nápravy, s historií, a s praxí v jiných podobně zasažených teritoriích Evropy, můžeme postupně posilovat a přivést hnutí blíže k našemu cíli. Pokud ne v naší generaci, lze přece usilovat o přípravu na tuto činnost generace po nás přicházející.

Motivace je poměrně silná, například před několika dny jsem navštívil muzeum vyhnání Sudetských Němců a německy mluvících občanů našeho i polského Slezska z jejich domoviny po druhé světové válce. Muzeum je instalováno v replice rozhledny, jaká dřív stála na nejvyšším vrcholu Moravy a Slezska, na Pradědu. Věž se zřítila v důsledku zanedbané údržby na konci padesátých let minulého stolení, ale začátkem třetího tisíciletí byla postavena její věrná kopie na vrchu Wetzstein jižně od obce Lehensten v Duryňském lese. Potomci prakticky čtyř milionů lidí, vyhnaných z Moravy a ze Slezska, se sdružili a postavili přesnou kopii věže, kterou tehdejší Československo nechalo zdevastovanou v domnění, že končí staré časy a začíná nová doba. Potomci v Německu jsou v situaci, kdy jejich předci byli vyhnáni ze svojí domoviny. Podobně zhruba čtyři miliony obyvatel Moravy a našeho Slezska nebyli sice vyhnáni, ale v tichosti jim byla jejich domovina formálně, právnicky, de jure – ukradena. Jsme s německy mluvícími obyvateli Sudet a Slezska v trochu podobné situaci. Dokážeme se také sdružit a postavit alespoň něco srovnatelného se zřícenou věží na Pradědu?

Původním vzděláním jste technik, později jste si doplnil právnické vzdělání. Co vás vedlo k tomuto životnímu “přestupu”?

Částečně lze nalézt odpověď už k otázce na důvody politického angažmá. Prošel jsem poměrně zajímavými životními peripetiemi, což je dáno tím, že člověk prožije dosavadní více jak polovinu života v prostředí totalitního státoprávního uspořádání a teprve v dospělosti se postupně seznamuje s pluralitní demokracií a soukromým podnikáním. Privatizace státního podniku, kde jsem byl dvanáct roků zaměstnaný, nebyla provedena ve prospěch obchodní společnosti, založené širším podnikovým managementem, společnosti, které jsem byl členem. Byl „vybrán“ konkurenční privatizační projekt osob, které sice neměly k podniku žádnou vazbu, a zato měly bližší kontakt na generální ředitelství koncernu v Praze a na transformující se centrální mocenské struktury.

Z technické branže jsem byl i v důsledku popsaného vývoje motivován přejít nejprve k profesi obchodníka s technologickými celky a později sekretáře spolku průmyslových podnikatelů. V této pozici jsem pravidelně komunikoval a setkával se s kolegy ze států západní Evropy, z nichž dva nejvýznamnější, kolega z Německa a kolega z Velké Británie, byli profesí právníci. V zájmu doplnit si vzdělání jsem zkusil, a k mému překvapení úspěšně, začít „na stará kolena“ studovat obor právo na Masarykově univerzitě. Nešlo už o právo totalitního, ale demokratického a právního státu. A dále už to znáte.

Jiří Kolářský je právník, původním vzděláním technik. Působí na právním oddělení Mendelovy univerzity. Dlouhodobě usiluje o nápravu zvůli komunistické moci v podobě likvidace zemské samosprávy.

Autor: pjk, foto: Veronika Matýsková, Petr Kolářský